Bylo mi šestnáct, o životě jsem měla jednoduché představy a má přání neoplývala zrovna originalitou. A bylo to vlastně fajn. Člověk byl naivní, chtěl jednoduché věci o kterých byl přesvědčen, že jsou téměř nemožné a problémem dne bylo to, že mi venku na dešti opět zkrepatěly vlasy. Přála sem si nemít na obličeji milion pupínků a muset si denně mýt hlavu, protože pokud jsem to neudělala, stačilo přiložit pánev a smažit řízky. Ideálně jsem chtěla vypadat jako jedna z těch krasavic na titulních stránkách časopisů. Krásné dlouhé rovné lesklé vlasy, úžasný obličej, sexy úsměv, hezké prsa tak akorát. Pohádka. Chtěla jsem kluka, protože ho měly skoro všechny holky ve třídě. Bohužel díky výše uvedeným faktorům mi mé sebevědomí nedovolovalo někoho oslovit a mě jaksi oslovovat nikdo nechtěl. A tak jsem brala prvního, kdo si o mě řekl. Chtěla jsem už chodit do práce a nemuset se otravovat se školou. A taky jsem věděla, že se po škole vdám a budu mít děti. Tak dvě a to první nejpozději v pětadvaceti. A to fakt nejpozději. Pak už budu stará.
Je mi osmatřicet a stále by mi měli říkat slečno. Avšak moje vrásky jsou už natolik viditelné, že si to málokdo dovolí. Před týdnem jsem se rozešla s přítelem. Našel si nějakou dvacítku, jak originální. Pupínky se mi dělají stále a za deště mám vlasy jako bych prošla tropickým pralesem. Večery trávím nad sklenkou vína a snažím se v něm utopit co se dá. Velikost třicet šest už mi dávno nesedne. Ono i s třicet osmičkou už mám trochu problém. Jediná část těla, na které není vidět má nadváha jsou prsa, velikost jedna. Alespoň v něčem jsem jednička. Moje biologické hodiny se začaly ozývat už před časem, ale bývalého vyčerpával pravidelný sex s dvacítkou a na to, abych šla sbalit někoho do baru a zplodila s ním potomka zatím nemám. A tak jsem přistoupila ke kroku, který bych v šestnácti označila jako akt zoufalství a koupila si jednu z těch úžasných příruček o tom jak sbalit chlapa. No když nad tím tak přemýšlím, tohle vědět v šestnácti tak si to asi rovnou hodím...
Uf. Dnes se mi zdál hrozný sen. Bylo mi třicet osm a …
Je mi osmadvacet a i když život nejde přesně podle toho jak jsem si ho vysnila, prsa mi nevyrostla a pupínky z obličeje nezmizely, mohu až na slabé chvilky říci, že jsem spokojená. Mám vcelku obstojného chlapa a ve vedlejším pokoji spí malý princ. Jeho vlasy září do dáli a v modrých očích s dlouhými řasami by se člověk mohl lehce utopit. Na tvářích umí vykouzlit úsměv, že by Mona Lisa mohla závidět. Úsměv, díky němuž se vám podlomí kolena, stejně jako se mi podlamovala v šestnácti. Tentokrát se však nebojím říci: „fešáku, jsem do tebe blázen“.
A já sedím v křesle uprostřed pokoje s vysokými stropy, velkými okny a parketami na podlahách, téměř takovém o jakém jsem snila, a bez sklenky vína přemýšlím jaké to je, jaké to bylo a jaké by to mohlo být.
