Smaž si úsměv z tváře

Plál jako oheň, byl nezastavitelný zvíře. Citlivý, šťastný, veselý. Lidé ho zvali na své večírky, protože bez něj by to nebylo ono.  

Nezkrotný živočich.

Přesně tak ho nazývali. Smáli se v jeho společnosti, večer strávený s ním byl opravdu pohodový.

Energický, optimistický klaun. 

Každé ráno si na obličej nakreslil úsměv, protože tak ho lidi znali celá ta léta. Život ubíhal, kamarádi přibývali, fanoušci se tlačili k jeho vchodovým dveřím.

"Tak jo brácho, jdem na to." mluvil sám k sobě.

"Že se na to nevysereš!" odpověděl mu odraz v zrcadle. Rukama automaticky geloval vlasy.

"Nemůžu." přesvědčoval sám sebe. 

"Proč ne?"

"Oni to očekávají."

"Ale tohle nejsi ty!"

"Jsem!" Nasadil úsměv a vyrazil mezi lidi. 

Plácali ho po zádech, řvali smíchy, milovali ho, s ním byla nekonečná zábava. Dal si dalšího panáka a šel na pódium. Házel jeden vtipný příběh za druhým, smál se sám svým fórům, alkohol v něm gradoval a on se nemohl zastavit.

"Děkujeme za skvělý večer." loučili se s ním. Odcházel s úsměvem, nikdy ho nikdo neznal jinak.

"Jak to děláš, že jsi samá legrácka?" ptali se nevěřícně.

"Jsem šťastný." odpověděl.

Ale byla to pravda?

Věděl vůbec, co je štěstí? Je štěstí jeho úsměv na tváři? nebo tisíce známých a milujících fanoušků? 

***

Sedí za dveřmi na zemi, choulí se do klubíčka. Zima mu prolejzá celým tělem, chtěl by spát, ale nemůže. V hlavě mu lítají myšlenky, vzpomínky, nové a nové vtípky, se kterými zítra nebo pozítří zazáří.

Zmačká plechovku dvanáctky, hlasitě si říhne a mrskne zmačkaným hliníkem do chodby. Na konci tmy sedí ubožák. Vidí ho. Zná ho a bojí se ho. Nechce čekat, až zase začne s těmi svými kecy... Zaútočí první!

"CO ČUMÍŠ?" zařve na něj. Nenávidí ho, je to pokrytec, který se přetvařuje a hraje si na hrdinu, aby byl slavný, aby žil. "Žiju. " šeptá své alibi.

"Žiješ? Ty vole, tomuhle říkáš život?" odpůrce nemlčí.

"Vyliž si prdel," odpovídá tomu z druhé strany. Osahá kapsy, najde antidepresiva. Jedno polkne, třeba se toho hajzla zbaví. Zakloní hlavu a odpočítává do deseti, prý by to mohlo pomoct.

Otevře oči, ale ten hnusák tam sedí dál.

"Jsi neskutečně zábavný! Chachachá! Ženy tě žerou a muži obdivujou." posmívá se mu ten ve tmě.

"Závidíš? Nikdy jsi nic nedokázal, kdybys neměl mě..." zvedá se na čtyři a vyrovnává posun směrem k němu. Nenávidí ho. Schovává se za ním, shazuje ho, nikdy ho nepochválí.

I on se po čtyřech pohybuje, ale nepřibližuje se. Zůstává tam vzadu v černém koutě chodby.

"Smaž si úsměv z tváře." křikne na něj protivník.

"To nejde, jsem stále šťastný!" zuje botu a hodí ji po něm. "Ale to ty nemůžeš pochopit."

"Jsi šťastný? Dovol, abych se zasmál." Jeho smích se mu zařezává do mozku. Otevře zase plechovku a zapije další prášek. Nepomáhá to, on tam je a neodchází, neopouští ho, jen ho deptá. "To jistě, kde máš úsměv? HMMM?" posmívá se mu ten druhý.

"Jdi do prdele!" zahání ho slovně a blíží se k němu jako zfetovaná kočka.

Chce mu ukázat, jak vypadá veselá tvář, ale spíš se jen zaškaredí.

Jeho protivník vyprskne smíchy. Směje se nahlas, zadírá se mu do uší. "Tohle je smích od srdce. Slyšíš? ne jako to tvé haha, hihi... tohle je opravdové, jsi špatný herec."

"MLČ!" rozkáže, ale tamten se směje ještě hlasitěji. Drží si rukama uši, hlavou dře o koberec. Je mu mizerně a tenhle hajzl ho nechce nechat usnout.

Z posledních sil se zvedne na zadní a dojde až k němu. V obličeji křečovitý úsměv.

"Vidíš? Umím se smát! Umím, protože jsem dítě štěstěny, lidi mě milujou, protože vždy zářím." mluví ke svému odrazu.

Dívá se zblízka do svého obličeje, položí hlavu na zrcadlovou tabulku ve dveřích. Utírá sražený horký dech, který se mění v páru. 

Vidí sám sebe. Vidí unavené oči, vrásky na smutné tváři, cítí zápach z úst,  kolíbá se ze strany na stranu. Automaticky sáhne pro další medicínu, polkne tabletku a snaží se usmát. Rty se ale odmítají zkroutit směrem nahoru. Je jak parodie klauna v cirkuse.

Dlaně tlačí smutné koutky vzhůru, upřeně hledá alespoň náznak úsměvu. Zvedne pohled k odrazu svých očí, i ony jsou smutné. Mrkají pomalu, jsou unavené, chtěly by spát, ale nemůžou, ještě nejsou samy sebou. 

Tohle už zná, přichází to každý večer, už to cítí, blíží se to, nechce to, ale ví, že se mu uleví. 

První slza se přehoupne přes okraj pravého oka a horce mu kreslí do smutné tváře mokrou čáru. Mrkne a už i druhé oko pustí slanou vodu.

"JSEM ŠŤASTNÝ!!! JSEM!!!" křičí z plných plic a pěstmi rozbíjí zrcadlo. Nikdo neoponuje, nastává ticho.

Oči pláčou, tělo se chvěje, srdce tepe, ruce otírají zbytky zadýchaného skla, rty mlčí. Sveze se na zem, obejme svá kolena a hlasitě brečí. 

"Chci žít líp...."

***

Celou noc spal na chodbě ve střepech, zase to bude chtít nové zrcadlo, je prochladlý, má rozlámané tělo, oteklé oči a kocovinu jako prase. Hlava se snaží prasknout.

Došourá se do koupelny, nechává se dlouho bičovat horkou sprchou, vyhýbá se srážky s ním.

Radši si jde vypít kafe. Přehouplo se poledne a to je přesně ta doba, kdy ho to stejně nemine. Ví to. Musí se podívat do své duše.

Vrací se do koupelny. Utře rukou páru ze zrcadla, zavře oči, ještě se několikrát zhluboka nadechne, má strach zvednout zrak. Čeká ránu na solar od svého druhého já a tak atakuje rychleji. 

Úsměv vyletí do výšin, uhladí si účes, oči se rozzáří, zakroutí se do imaginární hudby, dostane se do lepší nálady a pak konfrontuje svého smutného parťáka slovy: "Jupíjajéééé, dnes je ale krásně! Pojď ty vole, jdem se bavit."

***