Pozvánka z mailu, neodolala jsem a šla se podívat ...

Vezměte s sebou obojek, pokud je zapotřebí i náhubek, nějaký pamlsek a bičík. Stálo na pozvánce na mém mailu. Socializace mého parťáka? Inu proč né?! Občas na někoho štěká, občas by i kousl... Mohlo by nám to pomoci ke

spokojenějšímu životu.

Včera večer jsem to Pólovi řekla. Že tam zajdeme, seznámíme se s novými přáteli... Nebyl z toho nadšený, ale nakonec to vypadalo, že se asi bude i těšit.

Náhubek nepoužíváme. Tak jsem vzala jen obojek a plátky poličanu, ten má nejradši. Uvidíme, jak nám to půjde.

"Tak jdeme," zavelela jsem a Pólo neochotně slezl z pelechu. Než jsem ho vypustila ven, ještě jsem ho líbla na nos. "Bude to dobré."

Šli jsme pěšky, nebylo to daleko, překvapilo mě, že jsem o takovém místě nikdy neslyšela a to tu žiju od narození. 

Než jsem zazvonila na příslušný zvonek, nasadila jsem mu obojek. Pohledem se ptal proč? 

"To je zcela normální, uvidíš, že i ostatní bubou mít obojky a náhubky a vodítka." zasmála jsem se na něj, abych mu dodala odvahu.

Za vraty se nám naskytl upravený park, keře, stromy, kolíky na přivázání parťáků. Někteří pobíhali vesele po trávě a hráli na honěnou, jiní seděli, leželi ve stínu a seznamovali se. Jen ten můj stále trčel u mně.

"Běž se proběhnout." odháněla jsem Póla. "Koukni, kolik je tady zvířátek, myslím, že tam je dokonce i koník," ukázala jsem na míjejícího parťáka s uzdou a sedlem na zádech.  Moc se mu nechtělo. Pak kolem ale proběhla po čtyřech zajímavá parťačka s náhubkem a kovovým řetízkem u krku a on přece jen šel za ní. Dívala jsem se na ně, jak jim to spolu sluší. 

"Jste tu nová, že?" zeptal se mladíček s koženými náramky, tlustý řetězem v pase a vysokými botami. 

"Ano," to by poznal i slepej. Všichni kolem měli bičíky, podivné náhubky a vodítka, dokonce i hračky a já jen tak na volno.

"A už jste někde předtím byli, nebo je to pro vás úplné poprvé?"

"Poprvé," usrkla jsem vodu a pohledem hledala toho mého s obojkem. 

"Nebojte, nikdo mu tady neublíží." kývl jeho směrem a dodal mi odvahu.

"Chodíte sem často?" pokračovala jsem v konverzaci.

"Ano, mám toho mrňouse tam v rohu." ukázal na maličkého přivázaného ke kůlu s miskou vody u hlavy. "Taky si nemohl zvyknout, ale teď už funguje jak hodinky. Koukejte."

Mlasknul na svého prcka. "Ke mně!" zavelel pán. Mrňous se začal škrtit na vodítku a nohama prohraboval, jen aby mohl splnit pánův rozkaz. Když zjistil, že ho řetěz nepustí, začal si okusovat nohu.

"Ó, jak oddaný..." jásala jsem.

"Ano, za každou cenu chce splnit můj rozkaz." Rukou ukázal dlaň a jen tak polohlasně řekl: "Zůstaň." a mrňous si opět lehl. Nepřestával však sledovat svého pána. Co kdyby si vzpomněl, dát mu nějaký rozkaz.

"To bylo nádherné." plesala jsem nadšením.

"A co ten Váš?" ups.. no co asi.

"Pólo," zavolala jsem na svého parťáka, který zrovna lehl mimo ostatní, očividně se nechtěl seznamovat, bavit se a hrát. Nic!

"No to snad..." rozčílil se mladíček vedle mě. "Ani hlavu nezvedne?"

"No, promiňte on není ještě moc zvyklý." zrudla jsem ostudou.

"PÓLO," uslyšel mě a vstal. "Pojď sem, prosím."

"Prosím?" nevěřil vlastním uším mladíček s vytrénovaným mrňousem. "Snad k noze!"

Nemusela jsem opakovat příkaz a Pólo byl u mně.

"Hodnej," pohladila jsem ho po hlavince a dala mu salámek, měl velikou radost.

"Jde nám to ne?!" zeptala jsem se mladíčka.

"No to ho ale nemáte moc cvičeného," řekl.

"Ale, ano, pár povelů už zvládáme." Naparovala jsem se. "Sedni." řekla jsem Pólovi, vzdychl, podíval se na mě a po dlouhé době si sedl.

"Ale nee. Takhle nikdy nebude fungovat, jak má." řekl mladíček a švihl mého Pólu přes zadek. Ten zakvikl, ale nechtěl kazit náladu, tak zůstal a neutekl.

"Lehni," řekla jsem a zvedla bičík, který mi mladíček půjčil. Pólo si lehl. A rychle, bez dlouhého protahování. "Vidíte!"

Poplácala jsem ho po zádech. Mladíček byl zřejmě nespokojený, poodešel k jiným páníčkům a paničkám a asi mě začali rozebírat, protože se všichni otočili mým směrem.

"Sedni," chtěla jsem se ukázat a tak jsem dala další rozkaz. Pólo se zvedl ze země a sedl si. Pyšně jsem pohlédla na hlouček, oni jen souhlasně pokývali hlavami.

Pólovi jsem dala po koláčku poličanu a dala mu volno. Zůstal ale u mě, to horko ho dusilo a společnost se mu taky moc nelíbila. Pochopila jsem, že pro nás dva tohle asi nebude. Což o to, mě by to bavilo i víc, třeba ho plácnout za neposlušnost, ale nechtěla jsem ho trápit před těmi ostatními.

"Jdeme domů, viď?!" zamávala jsem na společníky i jejich parťáky a odešli jsme.

Pólovi jsem sundala obojek a pěkně v klidu jsme došli zase domů. Ihned padl na gauč. 

"Nebylo to nic moc, viď?!" jen zvedl hlavu a nic. Slibovali vzrušení a přitom jsem musela z Póla jen dělat úplného pitomce.

Hodila jsem obojek do skříně a on zavřel oči. 

"Asi už tam nepůjdeme, zůstaneme u našeho hraní." řekla jsem a lehla si vedle něj.

"Jo, máš pravdu, BDSM sraz mě fakt nebere." políbil mě a pustil telku. Dávali "Ordinaci..."