Karel Satoria na tapetě

„Kam se ztratil bůh“, ptá se Štefan Hríb tří pozoruhodných kněží, Marka Orko Váchy, Karla Satoria a Tomáše Halíka. Je dobře, že se bůh ztrácí? Ano! Hledáme Ježíšova Boha, Stvořitele, Spasitele a Obnovitele.

Karel Satoria je katolický kněz. Svoji farnost vedl v duchu katolické katechismové víry. V katechismu je shrnuto učení katolické církve, které poctivě předával svým farníkům. Náhle pocítil, že je to příliš málo, co předává, že jeho osobní vztah k Bohu je příliš povrchní, že potřebuje zajet na hlubinu.

Jako katolický farář pocítil, že je to málo být dobrým „servismanem“ svých farníků usilujícím o tradování víry, svátostí a modlitby v zájmu zachování si vlastní tváře v době komunistické totality. Katechismovou víru pocítil jako soubor zbožných frází. Proto se rozhodl vstoupit do přísného kláštera trapistů ve Francii.

Svoje rozhodnutí vnímal jako zásah zvenčí. Náhle pochopil slova slavného teologa Karla Rahnera, že „21. století si vyžádá, aby se křesťané stali mystiky, protože jinak přestanou existovat“. Dosud klasický život věrných věřících je v dnešní době nedostačující. Každý věřící dnes potřebuje si najít svůj osobní vztah k Bohu. A tomu se Karel Satoria začal učit v klášteře u trapistů.

Spousta lidí je dnes pokřtěno, naroubováno do kmene Ježíše Krista, ale jejich víra je mrtvá. Co je to křest? Křest většinou vnímáme jako cosi na počátku našeho života, o což se starat nadále nemusíme. Ale tak to není! Křest je životní program, vnoření života člověka do života Boha, vytvoření osobního vztahu s Bohem, který je třeba stále rozvíjet jako každý jiný vztah.

Karel Satoria postavil svůj život na dvou základních přikázáních: „Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, celou duší, každou svou myšlenkou, ze všech svých sil.“ To druhé vychází z toho prvního: „Miluj bližního svého jako sám sebe!“ Na těchto přikázáních stojí celý Zákon. (Mat22,35-40) Toto otvírání se člověka Boží lásce je základem života v klášteře a z toho bazálního vztahu se odvozuje vztah nezištné lásky k druhému člověku.

Co je to láska? Podle Aristotela milovat znamená orientovat svou vůli na dobro druhého. Filosof Josef Pieper odpovídá na tuto otázku: „Miluji tě, dá se vyjádřit i jinak: Je dobře, že jsi.“ Projevem lásky člověka k Bohu je prostá věta v modlitbě „Otče náš“, které nás naučil Ježíš Kristus, „buď vůle Tvá“, pokud ji vyslovujeme s plným vnímáním jejího obsahu. Je to ve skutečnosti věta zamilovaných: Chci totéž, co chceš Ty.

Vlastnosti lásky krásně popisuje Pavel ve třinácté kapitole svého prvního listu křesťanům do Korintu ve Velepísni lásky (1Kor13,1-13), kterou uzavírá slovy „Na konec zůstává víra, naděje a láska, ale největší z nich je láska.“ Posláním každého křesťana, který se rozhodl následovat Ježíše Krista, je přijímat Boží lásku a předávat ji dál. K čemu je tady člověk? Aby miloval a aby byl milován!

Láska je vztah dvou plnohodnotných, svobodných bytostí. Bůh je Pravda, Láska, Svoboda, Spravedlnost… A posláním člověka je být obrazem Božím. I v té svobodě. A to je zdroj mnohých nedorozumění, protože mnohý z nás odmítá žít ve svobodě a hledá závislost. Proč? Protože osobní svoboda přináší osobní odpovědnost. A tu mnohý z nás nechce nést.

Bůh tak miluje člověka, že v osobě Ježíše z Nazaretu se stává člověkem a v zájmu jeho spásy se pro člověka obětuje absolutním způsobem, podstoupí tu nejkrutější a nejponižujícnější smrt na kříži. Nepochopitelné, bez lásky rozumem nepřijatelné! Ježíš z Nazaretu je totálně zničen, aby jako Bůh byl oslaven.

Německý filosof Martin Heidegger říká “Nauč se děkovat a to tě naučí přemýšlet“. Zdánlivě trochu nelogické, že? Ale co je zde na světě moje? Aniž bych to nebyl dostal? O svůj příchod na svět jsem se nepřičinil. To, že žiji, je dar. O geny, které mi umožňují plnohodnotný život, jsem se nezasloužil. To je dar. To, že dokážu milovat, je dar, To, že věřím, je dar. Vše, co mám, je nezasloužený dar. Dokážu být vděčný? Umím za to děkovat? Kdo je tím obdarovávajícím, který mne má tak rád?

Co Bůh žádá po člověku? Aby se Jemu otevřel, aby Ho přijal, jako Maria přijala Ježíše. Dokážeme to? Kdysi dávno v kostelíku u Alžbětinek v Praze Na Slupi morální teolog Jaroslav Kadlec (než ho zavraždili, když bránil barokní sochy před ukradením) ve svém kázání upozorňoval svoje farníky, že člověk ze svých náboženských a věroučných frází dokáže vytvořit tak pevný val, že za něj Boha nepustí.

A aby ta naše katechismová víra takto neskončila, uvědomil si Karel Satoria, že musíme zajet na hlubinu. Ne každý z nás musíme vstoupit do trapistického kláštera jako on. Karel Satoria upozorňuje, že i na této cestě jsou rizika, že můžeme zůstat jen v půli cesty. Mnohý z nás se soustředí na osobní emocionální zážitky s Bohem a uvízne v nich. Ale to je málo! To jsou jen pozlátka, na kterých se nesmíme zastavit.

Klíčem na cestě je prožití toho, co o sobě říká papež František: “Jsem hříšník věřící v milosrdenství Boží.“ Pokorně vnímat tu reálnou propast mezi mnou a Bohem. On nám ji nabízí překlenout. Nám stačí jen se Jemu otevřít. Umožnit Mu, aby nás proniknul svojí láskou.

V závěru svého rozhovoru se Karel Satoria dotýká i samotné podstaty víry. Zůstává však jen v náznacích. Asi proto, že dobře ví, že křesťané se raději spokojí s falešnou jistotou, než aby pokorně přijali nejhlubší pravdy o svojí víře. Není se čemu divit, když si uvědomíme, jak naši křesťané pyšně odmítají pokorné Ježíšovy služebníky pro dvacáté první století.

Chtěl bys s Karlem Satoriem zajet na hlubinu? Já také.

…………………………………………

Upozornění: Protože se zde rozjíždí trolling a nactiutrhání rozbíjející všechny věcné diskuse, požádám adminy o gumování všech příspěvků, které nebudou diskusí k věci. Děkuji za pochopení.