Česko na hraně mezi demokracií a totalitou

Autoritářské systémy s iluzí demokracie se brání opozici zavíráním schopných oponentů, jejich mučením, popravováním středověkým travičstvím, moderněji radioaktivními látkami nebo střelnou zbraní.

Známe to dobře z komunistické éry. Komunisti nejprve znásilnili armádu, policii, soudy, samosprávu, novináře, pak spolkovou činnost a pak celou občanskou společnost. Ale tyto choutky se vyskytují u mnohých našich politiků stále. „Už máme pod palcem justici, ještě si potřebujeme ochočit policii“, sděloval kdysi člen ODS Petr Tluchoř Kristině Kočí z Věcí veřejných.

Ona ta éra komunistická se díky sametu přetáhla do doby polistopadové a morálně zdevastovaná společnost se zatím stále neobnovila. Naopak! Učení Karla Marxe, za komunistů prohlášené za jediný správný vědecký názor, a které bylo prosazováno násilím v praxi přes závist a nenávist vůči schopným občanům, jimž komunisti konfiskovali majetek, vyháněli je z jejich domovů, a kdo nestačil včas utéci za hranice, byl šikanován, pronásledován, zavírán, mučen a popravován. Tuto zátěž si v některých stranách neseme dosud.

Myslel jsem si, že po padesátiletém útlaku nacisty a komunisty budeme všichni toužit po svobodě a demokracii. Není tomu tak! Díky osobním obětem disidentů, zejména Václava Havla, jsme naší svobody a demokracie dosáhli příliš jednoduše a lacino. Svobodu a demokracii jsme přijali jako samozřejmost a usnuli jsme na vavřínech. Ale postkomunističtí antidemokraté spojení se zahraniční hybridní válkou nespali.

Opět veřejně pomlouvají Václava Havla, vysmívají se jeho morálnímu kreditu, pomlouvají nejschopnější politiky u nás i v Evropské unii, rozvrací policii a justici, podporují korupci a osobní obohacování se na úkor celé naší společnosti i Evropské unie. Pronikají do politiky a obsazují klíčové funkce nevěrohodnými, amorálními lidmi. Vysmívají se pravdě, vysmívají se úctě k druhému člověku, vytváří falešné zprávy, fake news, hoaxy, lživé pomluvy slušných lidí rozesílají starým a snadno ovlivnitelným občanům.

A tak se naši občané rozdělují do dvou antagonistických skupin, které spolu zápasí.

Část našich občanů si váží pravdy a láskyplných vztahů, usiluje o utváření společnosti, ve které se bude dobře žít všem, usilují o demokracii, demokratickou dělbu moci, usilují o spravedlivý právní stát, usilují o občanskou svobodu a osobní odpovědnost. Když usilují o vstup do politiky, ta druhá část společnosti jim v tom vstupu brání. Ale přesto je řada politických stran, ve kterých tito občané převažují. Do této skupiny bezpochyby patřil Jaroslav Kubera, než ho zahubily hradní a čínské výhrůžky, Miloš Vystrčil a celá velká řada solidních politiků.

Vyznačují se určitou morální integritou a snahou po krásných mezilidských vztazích. Jsou to praví vlastenci bez nacionalistických proklamací, jsou pokorně pravdiví a rádi by naši společnost osvobodili od komunistických manýr. Takové občany potřebujeme do politiky!

Druhá část společnosti se pravdě vysmívá, lež a podvod jsou součástí jejího života, na druhých lidech jí nezáleží, pokud nemohou být využiti a zneužiti, vědomě a úmyslně rozdělují společnost. Na nejvyšší úrovni sem patří postkomunističtí papaláši usilující o osobní majetek, neomezenou moc a slávu. Mnozí z nich protiprávně ingerují do moci soudní a vysmívají se soudním verdiktům, čímž podvrací naši demokracii. Někteří dokonce sympatizují s autoritářskými režimy nebo porušují akademické svobody na universitách, platné již od středověku, a porušované jen nacisty a komunisty.

Do té druhé části patří i některé politické strany, kterým nevadí autoritářské režimy, a které často po takovém režimu pod pláštíkem demokracie ve skutečnosti touží. Proklamují nacionalismus, ale se skutečným vlastenectvím nemají nic společného. Klidně by nás zaprodali nejbližší imperiální mocnosti. Místo úsilí o výstavbu Spojených národů evropských, usilují o rozdrobení Evropy na malé státečky. Jejich členové rozšiřují ve společnosti vylhané, falešné zprávy. A často se paktují se zeměmi, kterým nedemokratické, autoritářské režimy nevadí, jako je Rusko, Bělorusko, Čína, Turecko a další.

Do této druhé skupiny také patří i všichni rozesílači nejrůznějších desinformačních mailů, plných polopravd, lží, pomluv a nenávisti, kteří vědomě i nevědomě rozdělují naši společnost. Většinou nevidí do mezilidských vztahů, ale rádi se živí postkomunistickou závistí a nenávistí. Vytváří tak masu lidí, kteří jsou pro naši svobodu a demokracii nebezpeční.

Tyto dvě skupiny občanů mezi sebou zápasí o budoucnost Česka, o naši svobodu, demokracii a nezávislost. Té druhé skupině pomáhá část naší mládeže, která komunistickou éru nezažila, a novodobí historici, kteří komunistický rudý teror lakují na růžovo.

Jedním z nich je i děkan Filosofické fakulty doc. PhDr. Michal Pullmann Ph.D., který je ředitelem Ústavu hospodářských a sociálních dějin. Od svých šestnácti let do dvaadvaceti žil v Moskvě, kde jeho otec pracoval na sekretariátu RVHP. Je to kontroversní vysokoškolský učitel. Podle sebe soudí, že všichni lidé v komunistické éře se museli cítit svobodní, a že dobrovolně a ochotně spolupracovali s režimem.  Jeho výroky svědčí o falešném zakrývání naší komunistické minulosti. To může způsobit, že si tu krutou minulost budeme muset zopakovat.

Stojíme na hraně mezi demokracií a totalitou. Sklouzneme snadno a nebude nám pomoci.  Svoboda a demokracie nám v Listopadu nezaslouženě spadly do klína. Ale dnes bez aktivní práce nás všech si je neudržíme! Blíží se další volby. Volme jen občany, kteří si naší důvěru zasluhují!