Celostní medicína

To, že člověk není jednolitý monolit, již ví každý, kdo čte moje články. Každý člověk je osoba, která má své jáství. A já, jako osoba mám své tělo a svůj soubor morálních norem.

A nenamítejme, že mnohý z nás není osobnost a že mnohý z nás nezná žádné normy. Není tomu tak. A právě ten souboj mezi naším tělem a souborem našich morálního hodnot je zdrojem možná i všech našich chorob.

Zopakuji jen to, že tento přístup vychází již ze svatého Pavla, který ve svých epištolách píše o tomto souboji našeho těla a naší duše, jak on nazývá tento soubor morálních hodnot. V devatenáctém století toto znovu objevil Sigmund Freud, který mluví o tom stejném, ale svou osobu nazývá „EGO“ (tedy JÁ), svoje tělo nazývá „ID“ (to je to TĚLESNÉ VE MNĚ) a soubor našich norem nazývá „SUPEREGO“.

Poslední dobou se množí stavy pacientů, kdy obtíže nekorelují s objektivním nálezem. To bylo odjakživa, ale dnes tento problém v medicíně narůstá. Funkční onemocnění je pro praktického lékaře odlišitelné od onemocnění organického, pokud má již hojně zkušeností s léčbou a pokud se lékař umí ptát.

Když jsem vstupoval do medicínské praxe, měl lékař u svých pacientů většinou autoritu a pacient to většinou přijal, že jeho obtíže odezní, nebo dostal diazepam a obtíže časem pominuly, nebo se složitě vyšetřoval a nic se nenašlo. To bylo pro pacienta potupné, protože pokud naléhal na další léčení, byl odeslán k psychiatrovi. Ten si většinou s pacientem nevěděl rady a tak praktickému lékaři napsal, že pacient je z hlediska psychiatrického zdráv. A v ten  okamžik pacient vyrukoval s tím, že jej lékaři považují za simulanta, což bylo pro něj taktéž potupné. Psychoanalýza se za komunistů nepěstovala, protože byla považována, stejně jako náboženství, pro komunistický režim za rizikovou.

Dnes tedy těchto pacientů přibývá a stav je navíc komplikován tím, že se našim politikům podařilo dehonestovat a znedůvěryhodnit lékaře ve společnosti. Tím se ztrácí základní předpoklad úspěšné léčby, kterým je důvěra pacienta ve svého lékaře. Umění medicíny je tedy u těchto pacientů nepoužitelné. Navíc, oni nepřicházejí se svými obtížemi, ale s tím, že ví, co jim je, a diktují si různá vyšetření a léky. Takovéto pohrdání praxí lékaře je pro ně ošidné.

A tak se často stane, že pacient přináší šest odborných nálezů za desetitisíce korun s negativním nálezem, že z odborného hlediska je zdráv, a jen pokorně špitne, že ho to ale doopravdy bolí. Několikrát jsem takovému pacientovi pomohl v ordinaci praktického lékaře, pokud předtím mojí zvláštní odborností pohrdnul a pokud ji mezi specialisty nehledal. Ale všichni dobře víme, že se nám množí funkční stavy krutých obtíží, kterým objektivní nález neodpovídá. Co s tím?

Klasická školní medicína je v koncích a pacienti se obracejí na alternativní léčitele, kteří dokáží mobilizovat v člověku hojivé síly a přemoci síly destruktivní, čímž většinou dočasně, ale někdy i trvale dokáží pacientovi pomoci. Nebudeme se zabývat mechanismem účinku alternativních léčitelů, ale je naprosto nezpochybnitelné, že u funkčních onemocnění bývají často úspěšní. A vůbec není třeba hledat jakoukoliv magii v jejich léčení.

A klasická školní medicína si s funkčním onemocněním není schopna poradit? Ale, ano. Léčení je však časově i finančně náročné a pojišťovny ho nehradí. Definitivní vyléčení je možné cestou psychoanalýzy, cestou hledání podmíněných spojení v mozku vzniklých od narození v průběhu života, jejichž vykutáním se podaří zdravotní stav pacienta stabilizovat nebo dokonce pacienta zcela vyléčit.

Jako příklad nám může sloužit snadno pochopitelný a srozumitelný konflikt z dětství. Sedmileté dítko má jít do školy. Píší test. A dítko se na něj necítí. A tak rodičům sdělí, že ho bolí bříško. Tím musí jít dítko k lékaři a nemůže jít do školy psát test. Zde může vzniknout podmíněné spojení jako precedens řešení stresové situace. Mám stres, bolí mne břicho. Pokud dítko před psaním testu neuchrání bolest bříška, tělo dítka si poradí. Bude bez příčiny zvracet nebo omdlévat. Takovéto řešení stresové situace se u dítka fixuje a máme zaděláno na zažívací obtíže v dospělosti bez jakéhokoliv anatomického podkladu. Stres jako příčina obtíží může být vytěsněn a máme tu zažívací obtíže dospělého člověka bez zjevné příčiny. To je příklad vzniku funkčního onemocnění jako výsledek konfliktu dítěte se společností.

A vrátíme se k úvodu. Funkční obtíže nevznikají jen z konfliktu společenského. Příčinou může být i konflikt intrapersonální, konflikt mezi ID a SUPEREGO, konflikt mezi naším tělem a jeho potřebami s morálními normami získávanými od dětství. Znám člověka, který se  ve svém ranném dětství zasvětil Bohu a dobrovolně se rozhodnul pro celibát. Puberta s ním mocně zacloumala, uvědomil si svůj handicap a původní slib se propadl do podvědomí. Nebudeme si klást otázku mechanismu intrapersonálního konfliktu. Přeskočíme rovnou do pozdního věku, kdy žil ve spořádané rodině a náhle se zamiloval do cizí ženy až do morku kostí. Ale tu ženu nezískal a jeho tělo se mu začalo mstít, začalo ho trápit nejrůznějšími obtížemi, že jeho praktický lékař hledal rakovinu tlustého střeva, rakovinu žaludku, rakovinu plic, rakovinu konečníku, rakovinu hltanu a nález vždy negativní. Dokonce došlo i k  částečnému výhřezu meziobratlové ploténky. Člověk na odepsání. A najednou přišel a byl zdráv. Jako mávnutím proutku. Tělo ho přestalo trápit. Zbavil se svojí plané zamilovanosti.

Rád uvádím případ, kdy pacienta lékaři otevřeli, našli rozsáhlý nádor, nepřicházela možnost vyoperování celého nádoru, tak provedli jen odlehčující operaci a pacienta zašili i s nádorem. Jsa ženatý se zamiloval do jiné ženy, svoji ženu časem pohřbil a novou ženu po letech pojal za manželku. Pacient vlastně odsouzený k smrti před mnoha lety, díky svému zamilování a samozřejmě i díky dlouhodobé onkologické péči, žije dosud.

Vyprávěné příběhy jsou ojedinělé a zvláštní. Avšak lze z nich vyvodit dvě věci. Jednak že intrapersonální konflikty mohou být příčinou nemocí a jednak, že mohou vést k obtížím, které rozhodně nepovažujeme za onemocnění funkční, když máme i nález anatomický. A tato zkušenost nám přináší otázku, zda vlastně každé onemocnění včetně onemocnění jako je rakovina či výhřez ploténky není primárně onemocněním psychosomatickým, zda u zrodu každého onemocnění není nějaký vnitřní konflikt. Harmoničtí lidé, kteří žijí v jednotě těla a ducha, prakticky nejsou nemocní.