Proč reformy ve školství i zdravotnoctví nepomáhají

Je to stejné jako ve filmu Pelíšky, kdy jedna postava říká: Co chtějí komunisti reformovat? Komunismus se reformovat nedá...  

V obou odvětvích roste technická vybavenost obdivuhodným tempem, které kdyby se přímou úměrou odrazilo na výsledcích, museli bychom být už všichni zdraví jako řípa a školství by umělo nepříjemné neduhy (agresivitu mezi dětmi, kouření, pití, drogy, nezájem o učivo atd.) ne-li zcela odstranit, tak určitě výrazně eliminovat.

Proč to pořád nějak nejde? Odpověď není těžká a netýká se jenom výše zmíněných oborů, ale i všech dalších, potažmo všech lidí. Zakopaný pes je v tom, že jsme se dosud nenaučili vedle vnímání, pro které máme výraz „hrubohmotné“ (kam patří vše, co jde změřit, zvážit, uvidět a to buď očima, nebo přístroji) počítat i s tím, na co je dosud pozemská věda krátká a co nevybádala.

A co naši úžasní vědci dosud vědeckou cestou nedoložili, proto se běžně chováme tak, jako by to neexistovalo? Jde o sílu, o tvorbu nás lidí pomocí energie ukryté v myšlenkách…

Školství a zdravotnictví neví, že neduhy, co nás trápí, neodstraníme kvantem nové techniky. Že cesta z bludného kruhu vede tím, že si budeme vážit toho, co věda vybádala, ale neusneme na vavřínech. Že půjdeme dál. Určitý objem „hrubohmotných“ informací přijímaných coby závěry vědeckých výzkumů děti (i všichni ostatní) samozřejmě potřebují, ale nesmí to být vrchol možného. Byť nic mimo „hrubohmotnou“ skutečnost běžně nevidíme, musíme dělat prostor na chápání podstaty nás lidí. Vedle techniky a další hrubé hmoty si potřebujeme osahat byť skrytý, přesto nesmírně reálný svět, celou lidskou podstatu: člověka ne jako snůšku masa, kostí, svalů, šlach… ale jako bytost, která disponuje svým viditelným tělem a skrze ně si má uvědomit, že se zde neocitla náhodou, přišla se svým životním posláním, její život (život nikoho) nikdy není dopředu nepotřebný nebo ztracený, že jsme se narodili přesně do doby, do rodiny, do prostředí, kde se máme šanci nejenom nejvíc dobrých věcí naučit, ale i proto, že právě zde a nyní máme co nejvíc smysluplných věcí skrze svůj život dát nejenom sobě, ale i ostatním.

Že energii myšlenek ani nepřechytračíme ani neošidíme, že vzniklá protivenství máme proto, abychom se chytli za nos a své myšlenky vedli řádnější, zdravější cestou...

Že by teď na naší Zemi fungoval sto pstav (není možné dál jít stejným směrem) proto je tolik nemocí, proto děti páchají v marnosti bytí sebevraždy, proto si neumíme poradit s agresivitou (a nejenom dětí, ale např. i s nadutostí lidí u moci) protože fungování společnosti jen v hrubé hmotě už jaksi nestačí?

Že by přišla doba, kdy si opět budeme muset připomenout, kdo my lidé jsme a co tu na Zemi děláme? Že energie myšlenek je tak mocná, že když přemýšlíme, rozprostíráme si ve svém těle své myšlenky - a když stůněme, tak proto, že naše myšlenky už delší dobu jsou plné "temna": podceňování, obav, nejistoty, strachů, vzteku? To dosud nevíme a bude nás to muset začít zajímat? Protože léky coby pomoc v krizi (krátkodobě) jsou dobré, ale při dlouhodobém užívání (když nezměníme myšlení se smysluplné a tím budeme blokovat životodárnou energii a produkovat na svém těle nemoc), díky vedlejším účinkům chemie onemocníme i na dalších místech?

A děti - ve světě zvětšujících se vnějších tlaků - bez pochopení myšlenek budou víc a víc ztrácet půdu pod nohama? Je za pět minut dvanáct, možná už minutu po dvanácté, s tím něco udělat...