Pandemie dál zuří – už ne mezi nemocnými, ale mezi mocnými

Dalo se lehce doložit, že když v ČR bylo např. 7000 lidí v nemocnicích s covidem, byl to problém. Teď je v celé republice s 10 000 000 obyvateli v nemocnicích 50 lidí… A? Došlo k nějaké pozitivní změně, když se nemoc v několika 

vlnách přehoupla a dobublává, jako když po bouřce z louky odtéká pramínek poslední vody?

Proč, když už nemoc ´nebouří´, pořád někdo všemi možnými cestami vyvolává představu, že jsme zrovna v oku tornáda a je to s námi všemi hrozně zlé? Proč si s tím někdo doprčit pořád - den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem… dává tak příšerně velkou práci, aby nás udržel v představě nebezpečí, které ať se dívám jak dívám - nikde není?! Na 100 000 obyvatel je za poslední týden 11 nemocných… No a? Z toho mám být šílená (když už jsem dávno 60+) a honem si běžet pro vakcínu, když:

a) naší vyspělé medicíny si nesmírně vážím: a když už člověk neví kudy kam (má úraz, došel si do těžké nemoci apod.), ať tam rychle běží a ´líbá jim ruce´ za všechnu úžasnou pomoc

ale

b) nikdo moje zdraví nemá ve svých rukou – já jsem ten, kdo žije tak, že sebe utýrá stresy a nezdravým způsobem života, že se nemůže udržet na nohou anebo sebe udrží ve zdraví

Včerejší výlet – 40 km na kole Šumavou od Nových Hutí přes Zadov, Modravu až k Vydře… v tak krásný den… hovoří za vše.

Problém nestojí dát se nebo nedat očkovat, jde o to, jestli chceme za svůj život přijmout zodpovědnost anebo si myslíme, že zdraví je mimo nás a kdosi nám ho naimplantuje pomocí vnějšího zásahu.

A jestli nám ten ´kdosi´ lže anebo s námi jedná čestně, to už si musíme z jeho postupů odvodit sami.