Bohumila Truhlářová
- Počet článků 286
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1042x
Seznam rubrik
Bohumila Truhlářová
Moji drazí spoluobčané-z pera M.Dosoudila
Z díla J. A. Komenského si můžeme připomenout, že podmínkou dobrého vládnutí je i přijetí vlády obyvatelstvem. Pohoda v zemi může nastat pouze tehdy, když ten, který vládne, dokáže sám sebe ovládat. Stejně jako občan musí ovládat sám sebe, aby vládu mohl přijmout. Jinak vzniká nesoulad. V České republice je zjevný nesoulad. Ti, kteří vládnou, se neřídí zákony, stejně jako se jimi neřídí občané. V podstatě ale není nutné se řídit psanými paragrafy, ale citem pro spravedlnost, pravdivost, odpovědnost a empatii. Pak jsme čestnými, ušlechtilými a odvážnými, posléze vnímáme svoji přirozenou důstojnost a pokoru. Tyto všechny vlastnosti nosíme v sobě. Stačí je probudit. Předcházející odstavec lze odmítnout s poukazem na naivní vnímání struktury společnosti. Lze namítnout, že je to stejné jako s heslem: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Odmítáme tato tvrzení a přitom jsme pevně přesvědčeni, že spravedlnost spočívá v rovnosti. Toužíme po rovnosti. Líbilo by se nám, aby se celé naší společnosti vedlo dobře. Abychom prospívali a žili důstojně ve svobodě a v míru našich myslí. Co však představuje tato touha? Toužíme po něčem, co v žádném případě nemůže nastat? Lze naši touhu rovněž nazvat naivním vnímáním struktury společnosti?
Bohumila Truhlářová
Zamyšlení nad přímou volbou prezidenta-z pera Jana Konfršta
Uplynulo již více než dvacet let od doby, kdy v naší zemi došlo k velké změně. Uběhla doba, během níž vyrostla nová generace, doba spojovaná s mnoha nadějemi, současně však také doba, během níž jsme se byli nuceni rozloučit s mnoha iluzemi. A to, že jsme nyní uprostřed kampaně, v níž jsou nám představování jednotliví kandidáti na příštího prezidenta poprvé v naší historii voleného přímo, je jen přirozeným důsledkem narůstající nespokojenosti občanů této země se současným způsobem naplňování demokracie, tj. vlády většiny. Během zmíněných let jsme se totiž nejednou přesvědčili, v jakém směru uplatňují moc ti, jímž byla svěřena do rukou. Do jaké míry chtějí být této země skutečnými správci, či pouhými (zne)uživateli moci. Představování jednotlivých kandidátů na úřad prezidenta sleduji se zájmem. Neuniklo mi proto ani vystoupení paní Táni Fischerové v pořadu Interview ČT24 – volba prezidenta. Sledoval jsem i večerní Události, komentáře, v němž vystoupil mimo jiné pan Alexandr Mitrofanov a jeho vystoupením jsem byl zaskočen, což mě dovedlo k hlubšímu zamyšlení. Že ve správě naší země není vše v pořádku, o tom snad nepochybuje nikdo. Včetně našich čelních politických představitelů a nemine proto již dlouhý čas snad ani jeden den, aby ve sdělovacích prostředcích nepadlo slovo – reforma. Ekonomická, zdravotnická, důchodová, reforma státní správy... Adjektiv ve spojení s ní je mnoho. Jeden přívlastek mi však chybí. Nezaznamenal jsem, že by někdo z mocných zatoužil po reformě mravní. A ještě jedno slovo je stejně tak často již několik let v našem slovníku dosti frekventované – krize. Opět – krize ekonomická, ve zdravotnictví... Analogická situace s reformami. Jsem však přesvědčen, že zásadní krize, kterou v současné době procházíme, je krize mravní. Jsem hluboce přesvědčen, že právě ona je spouštěcím mechanizmem, majícím za následek všechny krize ostatní. Jsem přesvědčen, že úlohou nově zvoleného prezidenta – prezidentky je probudit národ právě v tomto smyslu, že jeho prvoplánovým úkolem je zasazovat se o vytváření klimatu mravní čistoty, prostředí důvěry. Uvědomování si, na čem stojí skutečné hodnoty našich životů, v čem tkví mravní hodnota lidství. A jsem přesvědčen, že dokud bude naší modlou ekonomický růst, výše HDP, dokud budou peníze na prvním místě žebříčku našich životních hodnot, potud se budeme pouze potácet nad propastí naší morální bídy. Jistě ne náhodou, naopak, s velkou prozíravostí vyhlásil na počátku 90.let kardinál Tomášek nadcházející desetiletí Desetiletím duchovní obrody národa. Tyto hodnoty nám náš současný prezident bohužel dosud nenabízel, protože nám je ani schopen nabídnout není. Možná i proto naše zakotvenost ve sjednocující se Evropě příliš hluboké kořeny nemá. Nezaznamenal jsem ani, že by je vyznávali v již zmíněném pořadu dosud představení kandidáti - kromě Táni Fischerové.
Bohumila Truhlářová
Proč nebudu volit některé kandidáty…z pera M.Dosoudila
K tomuto názvu mne přivedla kapitola z knihy České myšlení (Melantrich 1991) od Karla Čapka - Proč nejsem komunistou.(Str. 84) Karel Čapek píše: „Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc.(Str. 85) ...nikdo snadvážně netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu než stranící jiných barev. (Str. 86) Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého.(Str. 87) Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus.(Str. 91) Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské solidarity; praví sebevědomě, že není sentimentální.(Str. 93) ...věří-li komunismus, že věšet a odstřelovat lidi za jistých okolností není nic vážnějšího než pobíjet šváby, pak je to něco, čemu nemohu rozumět.(Str. 94)“
Bohumila Truhlářová
Presidentův vězeň - z pera M.Dosoudila
Tento článek napsal náš dlouholetý přítel p.ing.Martin Dosoudil. Nabízím vám jej k přečtení... Pan Škutina * byl vězněm prezidenta A. Novotného. I náš současný prezident má svého vězně. Je jím pan Smetana. Václav Klaus uděluje milosti hospodářsko - ekonomickým delikventům a tak nějak zapomněl na absurditu odsouzení sympatického řidiče dopravního podniku, přesto, že rozsudek stydlivě a alibisticky opatrně bagatelizuje celá politická scéna, malováním tykadel - sami sobě. Chování hlavy státu vnímám nejen jako nedostatek empatie, ale přímo jako citovou prázdnotu. A tak mi vychází, že oba jmenovaní prezidenti jsou přibližně na stejné úrovni duchovního vývoje.
Bohumila Truhlářová
Proč nás lékaři mylně informují o chronických onemocněních
Byl začátek prosince a já jsem za sebou měla měsíční pobyt v nemocnici. A nebylo to poprvé. Už se to zopakovalo celkem třikrát. Vždycky v listopadu jsem dostala zánět ženských orgánů – první rok jako následek samovolného potratu, druhý rok po nachlazení. Další rok jsem si hlídala každý krůček jako ostříž a skutečně se mi podařilo zvládnout nejenom jaro a léto, ale i podzim na jedničku: neměla jsem ani rýmu, ani chřipku, po celý rok jsem vůbec nezakašlala. Jenže mi to nebylo nic platné: přišel začátek listopadu a situace z předchozích dvou let se zopakovala - zánět ženských orgánů tu byl zase. Moje dokola se opakující nemoc Byla jsem zoufalá. Jednak jsem si uvědomovala, že jestli budu takto dál pokračovat - jíst opakovaně velké množství prášků - nemůže to můj organismus dlouho vydržet. V té době otec onemocněl rakovinou a já jsem dostala strach, že se k ní přes opakující se záněty taky dopracuji. A pak jsem měla dvě děti školou povinné a potřebovala jsem normálně fungovat jako máma a ne ležet v nemocnici, koukat do stropu a nevědět, co bude. Dva předchozí roky jsem pobyty v nemocnici jakž takž zvládala, ale třetí rok to nešlo vydržet. Něco se dělo. Bez ustání se mi na mysl vkrádala otázka: proč? Proč jsem zase onemocněla, i když k tomu nebyl jediný rozumný důvod? A kde se vůbec nemoc ve mně vzala? Z čeho se přihodí, že člověk je jeden den zdravý a druhý den leží v nemocnici, nesmí vstát a polyká vysoké dávky léků? Bylo to na zbláznění. Žádné rozumné vysvětlení mě nenapadalo a lékaři se tím nezabývali. Měli dost práce s tím, aby se můj zánět nerozlezl po celé dutině břišní. Hlídali si, co bylo z medicínského hlediska potřeba a skutečně mě vyléčili, po měsíci jsem mohla jít domů. Jenže moje „proč?“ trvalo. Při propouštění z nemocnice jsem poprosila lékaře, aby mi na mou otázku odpověděl. „Vaše nemoc se pravděpodobně stává chronickou. A tak je možné, že se v budoucnosti zase objeví. Asi máte v těle zánětlivé tělísko a to může zánět tu a tam aktivovat...“, to byla slova, která mi lékař k mé nemoci sdělil.
Bohumila Truhlářová
Islám, komunistický mladík a karma českého národa
Četla jsem článek o muslimském muži, který provozoval nevěstinec. A jaké ženy že v něm měl? Samozřejmě že ne muslimky, ale dívky z demokratické společnosti. Týral je, ponižoval, choval se k nim hůř nežli ke zvířatům. Jak je to možné? Úplně normálně: žena, která si sama hledá budoucího manžela, vdává se třeba i bez dovolení rodiny, pracuje v mužském kolektivu, přespává mimo místnost jí určenou, to pro něho není člověk. Kdyby byť jedinou věc z výše uvedených udělala např. jeho sestra, bez milosti by ji ukamenoval. Demokracie muslimskému muži nic neříká. Nevidí v ní pokrok, je to pro něho blábol plný nežádoucí anarchie. Mladík vytáhl pistoli na prezidenta. Před tím zkoušel najít sociální spravedlnost, jistou, oporu v komunistické straně. A kdyby mu tam členství neukončili pro neplacení příspěvků, byl by tam pravděpodobně dodnes. Nezažil komunismus na vlastní kůži. Je však dospělý a má své vlastní názory: v dnešním uspořádání společnosti nevidí oproti komunismu pokrok. To, jak národ vedeme, pro něho není krokem k lepším věcem, cestou do spravedlnosti a svobody, nýbrž nepřijatelnou anarchií. Islámského muže ani mladíka mířícího pistolkou na presidenta jsme o správnosti cesty pomocí demokracie nepřesvědčili. Nikdo jim tu není vzorem, který by toužili následovat, ničím jsme je neupoutali. To, co společnost produkuje (ve správě státu, v ekonomice, ve vztazích mezi lidmi, např i prostituci), to je pro ně ubohé, zavrženíhodné, odporné – přímo odpudivé.
Bohumila Truhlářová
Proč lékaři neumějí uzdravit ani své nejbližší?
Shrbená bolestí, o dvou holích, téměř bez schopnosti se pohybovat pro nesnesitelné bolesti kyčlí a dalších kloubů mě vyhledala pětapadesátiletá žena v invalidním důchodu (svobodná matka dvou dospělých synů). Nemocná je již přes třicet let. A i když oba její rodiče jsou lékaři a vyzkoušeli na ní za poslední roky úplně všechno, co uměli a co šlo, bolest se jí drží jako přibitá. Proč se lékařům nepodařilo Anně pomoci? Jak to, že ani její nejbližší – oba věhlasní lékaři – nebyli schopni zbavit ji bolestí? Vždyť ji léčili fundovaně, podle posledních poznatků vědy, do léčení dali úplně všechno – a přesto bolesti přetrvávaly a stav se nelepšil. Mně je hloupé napsat, že odpověď je snadná, ale je tomu tak. Ano, odpověď je velice snadná: nemoc přetrvávala, protože nedošlo k odstranění její příčiny. Příčina nemoci po celé roky v nezměněné podobě existovala, proto existovala i nemoc. Zub bolí tak dlouho, dokud se nevyléčí zanícený kořen Nemoc paní Anny trvala, protože nebyla odstraněna příčina. A kdo že měl příčinu nemocí odstranit? Při vší úctě k lékařům a k celé lékařské vědě musím konstatovat, že na příčinu byli lékaři krátcí. Příčina, ta je v hlavě pacientky (v jejích myšlenkách) a tam nejde vlézt a přehodit výhybku z koleje vedoucí do nemoci na kolej směřující ke zdraví. A tak je bohužel jedno, že její oba rodiče jsou vynikající lékaři. I kdyby takových odborníků měla Anna ve své blízkosti sto, neudělá-li ona sama vstřícné kroky ke zdraví, nikdo jí zvnějšku nemůže.
Bohumila Truhlářová
Jaká nás čeká budoucnost?
Známe svoji budoucnost? Víme, co bude zítra, co nás potká za týden, za pět či za padesát let? Čekají nás pěkné věci nebo se spíš budoucnosti máme bát? Pan Karel Kříž (www.stromyazivot.cz) o slově budoucnost říká, že je složeno ze slov dvou – a to: bude ctnost. Budoucnost = bude ctnost. V budoucnosti podle něho bude ctnost... A pan Jan Konfršt (www.povidanisjanem.cz) budoucnost popisuje slovy: Není možné nedojít. Neboli: k lepším věcem, nežli jaké žijeme teď, časem dojdeme všichni. Neexistuje nikdo, kdo by k lepším věcem v budoucnosti nedošel... Když se však podíváme kolem sebe, ani se nám nechce věřit, že by tito pánové mohli mít pravdu a budoucnost by znamenala pro jednotlivce i pro celé lidstvo něco lepšího. Spíš to vypadá, že to s námi jde od desíti k pěti, řítíme se do pekel – a to hodně rychle. Jak to tedy je? Máme se na budoucnost těšit anebo se jí bát? Čekají nás pozitivní záležitosti nebo ještě větší průšvihy? Zkusíme se zamyslet nad otázkami: Odkud jsme na Zem přišli? Proč tu vůbec jsme? A kam jdeme? A sami si uděláme závěr, jak to s tou naší budoucností je.
Bohumila Truhlářová
Za co, pane bože, za co
„Prý dojde k ́dělení lidstva ́, dozvěděla jsem se před 20 lety ve vizi. Kdo pochopí, půjde ́nahoru ́, ostatní ́dolů ́. A bude k tomu jednoduchý klíč. A nikomu nebude možné pomoci - každý v tom pojede sám za sebe...“ Rozevírající se nůžky Rozvírající se nůžky, tak jde rozkódovat vizi budoucnosti, kterou jsem se před lety dozvěděla. Nůžky, z nichž jedna část míří nahoru a druhá nezadržitelně ukazuje směrem opačným. Není to vývoj, kdy někdo jde rychleji a jiný pomaleji – přičemž i ti nejpomalejší pořád ještě míří nahoru. Je to skutečný rozkol lidstva, bezvýhradné rozdělení lidí na ty, kdo vzestup konají a ty, kterým stačí pád: pád do zmatků, nepříjemností a posléze i nemocí. Nás – občanů české republiky – se tato vize přímo dotýká, protože pokud pád provozují lidé u moci, strhávají dolů celou společnost. Proto jsme tam, kde jsme; s rozkradenými miliardami, s děravými zákony, které ke zlodějnám a k dalším nepravostem přímo vybízejí. Pouštím internet a dívám se do tváře jednomu ze senátorů, a čtu o jeho výrocích týkajících se kouření na veřejnosti. Vidím, jak věří svému názoru, jak brání kuřáky a bude je bránit do roztrhání těla (nebo do rakoviny plic?) Neví, že posun nahoru začíná od poděkování za dar života a pokračuje úctou ke všemu neživému i živému – a samozřejmě i úctou ke svému tělu.
Bohumila Truhlářová
Dům se staví od základů
Změny k lepšímu musí někdo nastartovat. Kdo to asi udělá? Že by soused, se kterým bydlíme na patře, tetička či jiný náš příbuzný, známý, kamarád? Nebo se do nich pustí „nepřítel“, člověk, kterého vlastně ani nemáme rádi, ale třeba v něm dřímá neprojevený potenciál - a tak nás mile překvapí a něco udělá s tím, co nám nevyhovuje? A proč to neudělají politici? Mají všechno, jak se říká, z první ruky - sedí u vesel. Za správu státu si je prostřednictvím našich daní platíme. Říkáme, že žijeme v demokracii, máme svobodu, tak proč tolik let po svržení vlády jedné strany se stále nemůžeme něčeho lepšího dobrat?
Bohumila Truhlářová
Ústava pro slušné lidi
Něco se musí změnit, protože už toho všichni – my občané „dole“ - máme plné zuby. Taky se vám nechce nečinně přihlížet, jak ze správy státu zmizely zásady slušnosti a jsme víc a víc strháváni do všeobecného balastu? Tak se přidejte! Podívejte se na stránky www.obcanskysnem.cz, www.ceska-konference.cz a zapojte se do budování společnosti tzv. „odspodu“. Nadáváním a naříkáním se nic nezlepší, ani arogancí a výpady. Musíme na to jinak: vytvořit alternativu. A až ta se ujme mezi lidmi, „probubláme“ skrze stávající společnost. A až nás bude tolik, že nebude možné dělat, že nejsme, budeme mít moc věci měnit.
Bohumila Truhlářová
Karmické léčení:Poslední operace - a pak smrt?
„Na operaci střev mohu už jenom jednou, když se to nezlepší, zemřu“, říká paní Kristýnka. Jsme utýraní z toho, co se s našimi těly děje. Lékaři dělají, co mohou – a pořád si neumíme vysvětlit, z čeho všechno to trápení pochází a jak se ho zbavit. Paní Kristýnka (38 let, rozvedená, matka 8 letého syna) je na pokraji svých sil. Prodělala několik operací, při nichž jí lékaři odebírají části tenkého střeva, které je natolik zanícené, že je nesmí v těle ponechat. Zánět však po čase zachvátí další část střeva a na operaci musí znovu. Teď je ale ve stavu, kdy už lékaři mohou operaci opakovat pouze jednou, střevo se nedá zkracovat do nekonečna. Děsí se toho, jestli se i po této operaci zánět ve střevě opět rozšíří. Běžně nevíme, že zdraví nebo nemoci začínají v naší hlavě. Že myšlenky, které jsou našim životním krédem, jimž věříme a podle nichž žijeme, buď podporují zdraví anebo si jimi způsobujeme na těle nemoci. Nevíme to a tak své nemoci vnímáme jako něco příšerného, co se v nás z ničeho nic usadilo a nechce se nás to pustit. Aby se Kristýnky pustily její záněty, musí se nejprve ona sama pustit některých zásad, které si pevně usadila ve své hlavě v hlavě... Nejsem krutá, když toto říkám? Což nevidím, jak na tom je a že je jí skutečně hrozně? Jenže „hrozně“, které se demonstruje na venek - viditelně v podobě nemoci na jejím těle - má ohnisko v „hrozně“, které má uvnitř sebe ve svých myšlenkách. S tím potřebuje pohnout, aby se vyléčila.
Bohumila Truhlářová
Karmické léčení: Proč tak hodná babička dostala rakovinu?
Nemoci – nežli se projeví na hmotném těle – se dopředu hlásí příznaky, kterým moc nerozumíme. Může to být nervozita, únava, nespokojenost, roztěkanost, plačtivost vzniklá např. z lítosti nad tím, že si neumíme prosadit svá práva... přemítání o tom, jak je život těžký a osud nespravedlivý. Tělo nás prozatím bolet nemusí, ale necítíme se dobře. Takovýto stav prožívala paní Zdena za posledních 40 let téměř denně. Co se to s ní dělo? A když jí lékaři teď zjistili rakovinu, souvisí nemoc s tím, jak se v minulých letech cítila a co žila? Paní Zdena (72 let, vdaná, matka, babička) má potíže s dýcháním: nemůže se pořádně nadechnout, má stavy, kdy lapá po dechu a myslí si, že udeřila její poslední hodinka. A také se jí kulatí záda. Přesněji: je ohnutá téměř do pravého úhlu, nemůže se narovnat. A záda ji bolí víc a víc bolí. Prášky bere pravidelně na všechny svoje neduhy, takže se s tím dá žít, ale stav se nelepší. Navíc jí teď lékaři ještě objevili rakovinu dělohy. Svůj život popisuje jako vcelku dobrý, se všemi se snaží vyjít, nemá ráda hádky a rozboje, tak raději toleruje každého jaký je. Manžel má své mouchy, dřív byl i víc agresivní, bil jí i děti - je s ním už přes 40 let. Teď se to dá přežít. Jen ji mrzí, že celé roky nesnáší její zálibu čtení bible. Nesmí si číst v ložnici ani jinde v bytě. Ale vedle sklepa mají malou komůrku, sice tam nejde topit a v zimě tam je pár stupňů nad nulou, ale naučila se to zvládat a chodí si tam číst.
Bohumila Truhlářová
Co když je všechno úplně jinak?
Křesťané s úctou vzpomínají na ukřižování Krista, který podle nich za sejmutí našich hříchů za nás na kříži položil život a satanisté mají ve znaku kříž obrácený. Vysmívají se církvi, vzhlížejí ke zlu, které podle nich stejně má na světě navrch. To je ale blázinec. Navíc se nám do toho motají názory jiných lidí, kteří říkají, že jako iluzionista dovede před naším zrakem něco zhmotnit a něco skrýt, tak proběhlo i ukřižování Krista. To, co lidé viděli (a chtěli vidět, protože na popravy se dříve chodilo koukat jako na zábavu, na povyražení z každodenního života), to podle nich byla iluze. Muž jménem Ježíš Kristus prý nezemřel. Tedy na kříži nezemřel - (dožil civilním životem a zemřel přirozenou smrtív kruhu své rodiny.) Tímto aktem: ukřižováním nevinného (iluzí ukřižováním), možná ješte na poslední byli probuzeni někteří lidí z letargie - třeba ti, kteří si po kopcích pásli své ovečky a teprve když viděli, jak mučí a zabíjejí nevinného, řekli si, že měli přece jenom uvažovat jinak. Akt ukřižování (i když jenom iluze) v nich mohl vzbudit hlas svědomí. Co nezvládli, když Krista mohli vidět naživot a poučit se od něho, to jim mohlo takto na poslední chvíli alespoň trochu dojít. A pak ta byli další, kteří si libovali, že mají Krista z krku, že jim nebude mezi lidi vnášet nesmysly o rovnosti a svobodě. To hovořím o vládnoucí třídě té doby - o církevních představitelích - potřebujících si udržet své mocenské pozice. Kristus aktem zdánlivého ukřižování svou misi ukončil - co by tu dál dělal, vždyť jsme o jeho učení nestáli.
Bohumila Truhlářová
Co mění bolest na zdraví a radost?
Lékaři dělají, co mohou. Rozebrali naše těla do poslední částečky - ale mnohdy to k vyléčení nestačí. Celostní medicína se dívá na tělo člověka komlexně, ale ani tento přístup zdraví nezajišťuje. V čem je zakopaný pes? Co nám chybí? Čím se přivedeme ke zdraví? Za 20 let praxe zjistila, že aby se vyléčení skutečně dostavilo, ke všem druhům léčení je třeba ještě něco přidat. To "něco", co mění bolest na radost a zdraví je... a nelekejte se, zní to hodně podivně: je to naše "angažovanost". Nápověda cesty z nemocí je ukryta ve slově budoucnost. Budoucnost = bude ctnost... Nemoc se začne z života nás lidí vytrácet, až prosadíme místo svých dosavadních „neplech“ větší díl osobní ctnosti. Zdraví bude, až bude v našem životě v patřičné míře zastoupena i naše ctnost.
Bohumila Truhlářová
Český národ v krizi? 2.část
Životy bez chuti a bez zápachu, šedý průměr jedoucí ve starých kolejích? Každá změna k lepšímu začíná od jednoho člověka, kterého něco pořádného napadne. Zkusme být těmi, kdo o všech příšerných věcech, které se ději doma i ve světě vědí, ale nehodlají je akceptovat jako neměnný stav. Věci se začnou z krizových v lepší měnit tehdy, až zvládneme nové mravní stanovisko: uvědomíme si, kam sahají naše možnosti a kam už ne. Co ovlivnit můžeme a na co jsme krátcí. Ležíš ty, ležím já... Stále jsme u prvního bodu vedoucího z mravní bídy národa: u potřeby naučit se zvládnout bez újmy na zdraví i na charakteru to, co se v naší blízkosti a potažmo v celém světě děje. Pomoci si můžeme větou, která na první pohled vypadá úplně nesmyslně. Ale nedejte se mýlit. Je to základní „antibídní“ pomůcka a měla by nám všem vejít pod kůži. Až ji budou bez rozpaků citovat nejenom kmeti, ale i střední generace a jejich děti a vnoučata ve všech typech škol od vysokých po mateřské, bídě se už tolik dařit nebude. Neuvede nás do apatie a zmatků vedoucích ke stagnaci, protože ji prokoukneme v každé její podobě a přestaneme se jí bát. S pomocí této věty se začneme narovnávat. A jak ta věta naznačující cestu z mravní bídy zní? K jejímu celému znění se dostaneme postupně. Zatím se seznámíme s její první částí, kterou tvoří čtyři slova: Druhý člověk může všechno... Pokud vám to, co jste přečetli ani trochu neladí a výše napsaná čtyři slova ve vás místo nadšení spíš vzbudila odpor, nelekejte se. Všechno, co v sobě máme po staletí uložené je jako nános kalu na čisté vodě. Stačil nám nános, byť nás dovedl ke krizi. Teď když se začneme shánět po čisté vodě, dochází na „nánosy“: na staré zvyky a představy. Chvíli to potrvá, nežli je z hladiny odstraníme. Odpor v nás je odpor k práci, která – když možnost změny připustíme – potom nastane.
Bohumila Truhlářová
Český národ v krizi? 1.část
Životy bez chuti a bez zápachu, šedý průměr jedoucí ve starých kolejích? Každá změna k lepšímu začíná od jednoho člověka, kterého něco pořádného napadne. Zkusme být těmi, kdo o všech příšerných věcech, které se ději doma i ve světě vědí, ale nehodlají je akceptovat jako neměnný stav. Věci se začnou z krizových v lepší měnit tehdy, až zvládneme nové mravní stanovisko: uvědomíme si, kam sahají naše možnosti a kam už ne. Co ovlivnit můžeme a na co jsme krátcí. Už je tu zase krize? Ale to není nic nového! V roce 1932, tedy před osmdesáti lety o ní mluvil Tomáš Baťa: „Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanovisko k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.“ Náš bývalý prezident Václav Havel v knize Dálkový výslech hovoří v podstatě o tom samém. Říká, že musí nastat něco, co nazývá vzpamatováním se: „Vzpamatování člověka věru nezavede žádný revolucionář nebo reformátor – to může být pouze přirozeným projevem takového stavu mysli, v němž člověk vidí dál než na špičku vlastního nosu a dokáže přebírat - vědom si pohledu věčnosti – odpovědnost i za to, co se ho bezprostředně netýká, a obětovat něco se svého osobního zájmu zájmu obecnému.“
Bohumila Truhlářová
Rath a tzv. revoluce odspodu
Lidem typu Rath, všem, kteří jsou u moci a opájejí se svou představou „nadčlověka“, jsme my ostatní k smíchu. Volič je podle nich nula a budižkničemu, něco jako otravný hmyz. Vše, co se odehrává, co má v tomto státě platnost, se podle nich děje nahoře: mezi nimi, neomezenými pány moci a peněz. O fungování světa mají své představy, jenže aby se nedivili...
Bohumila Truhlářová
Kupředu levá nebo Havlova „utopia“?
Že kapitalismus není vrchol, ač jsme si to třeba i před „sametkou“ mysleli, to víme už teď všichni. A nechceme to snášet. Rozkrádání, korupce, mocenské postrkování těch nahoře na úkor zdravého rozumu, z něhož by mělo vytrysknout něco víc, nežli jen vymýšlení lumpáren. Kam se pohnout dál? Toť otázka. Bude nutné nastavit jinak kritéria „hry“ (fungování státu), na těchto základech to dál nejde a nepůjde.
Bohumila Truhlářová
Vesmírný bič na zloděje a veselá karma- závěr
Culící se pan Gross a jak být za vodou Pan Gross prodává byt a byl vyfocen, jak se spokojeně usmívá. Kdo z vysokých úředníků si nepomohl a nepomáhá k majetku, podobně jako to dělal on? Kolik z nich pronesli slova anebo si myslí, jak jsou za vodou? Před pár lety se mi pochlubil známý, „jak je za vodou“. Postavil si soukromou vodní elektrárničku a v podstatě nic není, co by ho mohlo vyvést z míry, říkal. Při jeho slovech mi zatrnulo v šíji. Myslet si, že jsem za vodou, to je snad největší nepokora, jaká může být a tu nemá prostředí vůbec rádo. Na fanfarónský postoj „co mi kdo může“ je prostředí obzvlášť vysazené. Za vodou nejsme nikdo a nikdy – dokud nesložíme svůj život s řádných puzzlů, dokud neharmonizujeme s prostředím každou částečku sebe! A teď žijeme a buď vážíme své myšlenky, slova a činy na lékárenských vahách a dobíráme se smysluplnějších věcí nebo dosud ne. Puzzle čekají. U Našich nohou leží ty, které se týkají peněz a naší poctivosti, ale jsou tu i další. O trochu výš - kolem našich boků - je skládanka zabývající se ušlechtilými mezilidskými vztahy. Nad ní jsou puzzle o sebevědomí a uvědomování si vlastní hodnoty, o kolem srdce záležitosti týkající se životní pravdy i lásky. A ani to ještě není všechno. Nad ní jsou další a další patra, jimiž jdeme do vyšší moudrosti. (Tam někde nahoře v komplexnějším pochopení jsou lidé z vyšší planety, o kterých zde byla řeč). A můj známý (ten „za vodou“) po nějakém čase onemocněl rakovinou a nyní je již po smrti.
Bohumila Truhlářová
Vesmírný bič na zloděje a veselá karma– 2.část
Představte si člověka jako bytost, která vedle hmotného očima viditelného těla má kolem sebe kartičky s různými obrázky a ty může složit do pěkného výtvoru jako se skládají dětské puzzle. Zvolené téma je: poctivost cesty životem, finance, hmotné zabezpečení. Tato mozaika leží dole na zemi kolem jeho nohou. A člověk má k dispozici nejrůznější karty. Nemusí zůstávat ve lži a podvodu – a moc dobře to ví. Vidí obrázky: čestnost, poctivost, ohleduplnost, a další a další krásné možnosti. Vidí, ale nedbá. Příznivější, lepší, přijatelnější pro ten okamžik mu připadá ukrást, podvést, vzít co jde. A zdůvodnit si to jako správné. V tom jsme, my lidé, mistři: zdůvodníme si jakékoliv naše počínání. Ne-li jako nejlepší tak přinejmenším pro ten okamžik dobré. A prostředí toto všechno vidí. A nejenom to, ono to registruje! A ani tím to nekončí – prostředí na to i reaguje! A to nás bohužel ve škole nenaučili... vědět, že podvádím-li ostatní, je to ubohé a odsouzení hodné, ale nejhorší dopad to má krádež a podvod na zloděje osobně! On ze sebe vysílá do prostředízprávu o něm, jaký je. A prostředí se usměje a řekne: ano, ano, já to tady píši, zaznamenávám a hned jak to půjde, tak ti odezvu šoupnu zpátky na zem! Prostředí má totiž za úkol nás o našich pomýleních informovat. V tom je žití kouzelné, báječně dokonalé a svým způsobem i velmi humorné: my nevíme, žeprostředí Ví! Chováme se, jako by prostředí bylo hlupáček, před nímž jde něco ulumpačit – jsme jako děti schovávající se se sáčkem čokoládových bonbónů pod peřinou, aby rodiče nevěděli, že jíme sladkosti na noc. A když to děláme opakovaně večer co večer, tak se pak velice divíme, jsme konternováni tím jak je možné, že nás bolí zuby. Nás, právě nás, no taková nespravedlnost! Jak k tomu přijdeme, že zrovna my máme zuby prolezlé skrz na skrz kazy a tolik to u zubaře bolí! Jsme fakt komici.
Bohumila Truhlářová
Vesmírný bič na zloděje a veselá karma- 1.úvodní část
Nikdo nám neuměl zprostředkovat, že život je ze své podstaty nesmírně kouzelná záležitost s humorným podtextem. Že, my lidé, jsme tvůrci s nepředstavitelnými možnostmi. A že žijeme se svými hmotnými těly v prostředí kde je přesně určeno, co prospívá a co škodí. Hmotná těla normálně vidíme očima (vnímáme je pěti smysly). Ale prostředí, kterým jsme skrz naskrz prodchnuti, jsme jím nasáklí jako houba ponořená do akvária, to je jiné! Nejenom že je běžně očima nevidíme, ale nedá se na ně ani sáhnout rukama, nejde ochutnat, nevoní a nemůže je slyšet. Orgány jako oči, uši, ruce, nos... jsou nám v jeho poznávání k ničemu. Nejde říci: Já se do něj podívám a uvidím, co v něm je. Nebo: poslechnu si, co se v tom prostředí říká. Dokonce ani rozum na prozkoumání tohoto prostředí nestačí. Postoj: „rozhodl jsem se, že tomu všemu teď chci rozumět“ je pokus možný leč neplatný. Prostředí neakceptuje naše domáhání se, platí v něm kouzelná pravidla, která nikdo neošidí: dostaneme a dozvíme se to, co si zasloužíme. Neboli: až si náležitě odpracujeme učivo z jedné třídy, teprve potom se nám poodhalí „to nad tím“ a my postoupíme do třídy, která je o stupínek výš.
Bohumila Truhlářová
Proč běžně neznáme své minulé životy aneb Karmická cesta andělů
Že je neznáme? Ale ano! A všichni. Každý po svém, svým specifickým způsobem svou minulost známe. Jsme minulostí, celá naše povaha vypovídá o každém našem kroku minulém, o myšlence, slovu, činu, který jsme před lety, staletími, i v dávnější minulosti zplodili. Jen si to neuvědomujeme rozumem. Běžně žijeme v mylných představách. A abychom se ze svých činů minulých „nezbláznili“, tak k nám pravda o našich skutcích přichází pomalu, zlehka: zprvu jenom skrze naše pocity. (Dějiny, minulost lidstva, to je láska, ale taky nenávist a války. A nežili to nějací neznámí „oni“, ale osobně my – vy i já.) Při zrození procházíme tzv. bránou zapomnění: rozum jde stranou. Přijdeme na svět a z minulosti na úrovni rozumu nevíme vůbec nic, všechno zapomeneme. Ale neznamená to úplné oddělení se od těchto informací, protože důležitá část v nás (naše duchovní podstata, naše duše) zná detailně úplně všechno. A nejenom že ví krok za krokem, co bylo, ale jak může, tak nám tyto informace nabízí, abychom si rozšířili svůj pohled na svět a dění v něm. A jak nám duše tyto rozumu vzdálené informace říká? To už jsme si řekli: prostřednictvím pocitů. Ze všeho, co prožíváme, máme určitý pocit. Potom už jenom zbývá si uvědomit rozumem, co nám pocit napovídá, jakou informaci se nám duše snaží sdělit a proč to dělá, jak můžeme tyto informace smysluplně využít v praxi - pro svůj vývoj i ku pomoci lidem kolem. Běžně nevíme, že všechno, co žijeme, vychází z prožitků minulých. Na život, který probíhá právě teď, se díváme odděleně od věčnosti. Jenže to, že máme rádi: určitá místa na zemi a lidi v nich, nějaký typ počasí, druh jídla, práce, zábavy... to vše má – stejně jako všechny vztahy - partnerské, rodinné i další - někde počátek. Klidně si svůj život představte jako nekonečnou cestu anděla, který přijde ve svém průhledném hávu v okamžiku pronikání spermie do vajíčka. Ke spermii se přidruží a do vajíčka vnikne. A anděl se vyvíjí v človíčka, který po pár měsících v lůně matky doroste, narodí se a žije. A posléze, když tělo umírá, se anděl s posledním výdechem od mrtvého těla odpojí a vzlétne do meziprostoru – do tzv. barda – kde čeká na další vtělení.
Bohumila Truhlářová
Jak rozplést karmický uzel?
Manžel paní Jany vysypal její knihy na hromadu se slovy: „Ty jsi v podstatě hodná, ale zblbly tě ty knihy. Tohle číst nebudeš.“, křičel na ni stejně, jako za jejich patnáctileté manželství už tolikrát. Násilností si od něho užila vrchovatě: od útoku pěstí do obličeje, přes škrcení a pokusy o vyhození z okna, až k slovním vulgarismům nejhrubšího kalibru. Nic, čím by jí mohl zdeptat, mu nebylo cizí. Uhnout před ním ale už nebylo kam. Vyzkoušela všechny možnosti přizpůsobování se a ustupování, ale bylo to horší a horší. K smrti unavená ze zaměstnání, z práce v domácnosti, z výchovy dětí, z mnohaleté dřiny při stavbě domu... Byla na konci svých sil. Zachvátila ji tak velká únava, že se nemohla udržet na nohou. A knihy o sebepoznání a možnosti léčení nemocí teď ležely na hromadě u jejích nohou. V minulém článku o zákonitostech karmy jsme si povídali o cestě životem. Život současný jsme umístili na kružnici s velkým poloměrem: jako bychom šli po obvodu naší Zeměkoule. A za každý prožitý rok jsme si počítali jeden centimetr. Takže život dlouhý např. 85 let se na kružnici znázornil jako úsečka dlouhá 85 centimetrů. Při tomto přiblížení cesty člověka se tento náš právě probíhající život jeví jako kraťoučká záležitost, kdy nevíme, odkud jdeme ani kam míříme. Konce, který by dával smysl, nedohlédneme. Narodíme se, vyloupneme se z dětských střevíčků a nestačíme se divit, co se to děje. Své počínání považujeme za normální (svou povahu máme od narození, je nám vlastní a myslíme si, že tak nějak fungují i ostatní). Když se pak objeví někdo diametrálně odlišný – jako třeba muž paní Jany – vůbec nevíme, co se to děje, proč to dělá a jak se máme zachovat. Nedochází nám, že kdokoliv jiný i my jsme na světě pro zkušenost své duše, pro „rozplétání uzlů karmy“! Že žádné setkání není náhodné, že má svůj důvod. Oba aktéři ve výše popsaném příběhu, mají při společném soužití svou osobní učební látku. On se učí neubližovat, ona: nenechat si ubližovat.
Bohumila Truhlářová
Proč jsou někteří lidé tak zlí? 2.část
Jak si působením karmy můžeme přiblížit Zapomněli jsme sice téměř na všechno, ale lomit rukama nebudeme. Věci potřebné pro dobrý život si můžeme připomenout. A když už ne pro sebe, tak pro generace příští – pro děti, vnoučata a pravnoučata. Abychom je nemátli a neuváděli v omyl, jako před lety dospělí pletli nepřesnými představami nás.
| předchozí | ... 5 6 7 8 9 10 11 | další |
