Proč běžně neznáme své minulé životy aneb Karmická cesta andělů

Že je neznáme? Ale ano! A všichni. Každý po svém, svým specifickým způsobem svou minulost známe. Jsme minulostí, celá naše povaha vypovídá o každém našem kroku minulém, o myšlence, slovu, činu, který jsme před lety, staletími, i v dávnější minulosti zplodili. Jen si to neuvědomujeme rozumem. Běžně žijeme v mylných představách. A abychom se ze svých činů minulých „nezbláznili“, tak k nám pravda o našich skutcích přichází pomalu, zlehka: zprvu jenom skrze naše pocity. (Dějiny, minulost lidstva, to je láska, ale taky nenávist a války. A nežili to nějací neznámí „oni“, ale osobně my – vy i já.) Při zrození procházíme tzv. bránou zapomnění: rozum jde stranou. Přijdeme na svět a z minulosti na úrovni rozumu nevíme vůbec nic, všechno zapomeneme. Ale neznamená to úplné oddělení se od těchto informací, protože důležitá část v nás (naše duchovní podstata, naše duše) zná detailně úplně všechno. A nejenom že ví krok za krokem, co bylo, ale jak může, tak nám tyto informace nabízí, abychom si rozšířili svůj pohled na svět a dění v něm. A jak nám duše tyto rozumu vzdálené informace říká? To už jsme si řekli: prostřednictvím pocitů. Ze všeho, co prožíváme, máme určitý pocit. Potom už jenom zbývá si uvědomit rozumem, co nám pocit napovídá, jakou informaci se nám duše snaží sdělit a proč to dělá, jak můžeme tyto informace smysluplně využít v praxi - pro svůj vývoj i ku pomoci lidem kolem. Běžně nevíme, že všechno, co žijeme, vychází z prožitků minulých. Na život, který probíhá právě teď, se díváme odděleně od věčnosti. Jenže to, že máme rádi: určitá místa na zemi a lidi v nich, nějaký typ počasí, druh jídla, práce, zábavy… to vše má – stejně jako všechny vztahy - partnerské, rodinné i další - někde počátek. Klidně si svůj život představte jako nekonečnou cestu anděla, který přijde ve svém průhledném hávu v okamžiku pronikání spermie do vajíčka. Ke spermii se přidruží a do vajíčka vnikne. A anděl se vyvíjí v človíčka, který po pár měsících v lůně matky doroste, narodí se a žije. A posléze, když tělo umírá, se anděl s posledním výdechem od mrtvého těla odpojí a vzlétne do meziprostoru – do tzv. barda – kde čeká na další vtělení.

Karmická cesta andělů

Nejdůležitější na světě je vzpomenout si, že jsme andělé. A zároveň s tím se rozvzpomínat, odkud jsme vyšli, kam se posléze vracíme a proč jsme právě teď tady - co zde na Zemi máme vykonat. Žijeme v kouzelném světě, kde nic nevíme jistě – na přítomnost anděla v sobě i v lidech kolem jsme zapomněli. Jen mlhavě tušíme, že tu asi nebudeme pro hrubosti a násilí, pro moc a světskou slávu. Anděl v nikom není pasovní, žádného z nás nenechá spát. Čeká na sebemenší skulinku v našem pomýleném uvažování, aby nás o karmické cestě lidí – andělů – informoval.

I já jsem celý život anděla v sobě pouze tušila. Okolí mi často a opakovaně nejrůznějším způsobem signalizovalo, že žádný anděl v lidech není, že svět funguje na platformě podlosti a násilí, platí právo silnějšího a musím žít, co pro mě vymyslí druzí, ať se mi to líbí nebo ne. Nenechala jsem se však trvale zmást. Anděl mě opakovaně vyzýval: Láska je, máš ji v sobě, jsi láskou, tak už se neboj a uvěř, že je tomu tak. Jsi tu pro lásku, tak už ji žij…

Jsme jako míč naplněný pískem

Kdo nezná informace (chtěl by např. znát své minulé životy nebo by chtěl vidět cestu k pěknému partnerství), ať si z toho nevyvodí pomýlený závěr, že toto vědět a žít není možné. Ale je! A nejenom, že poznat víc - nežli teď považujeme za vrchol – je možné, dokonce je nám to nabízené na každém kroku. Jen chtít a jít! Musíme se naučit vysypávat ze svého pískem napěchovaného míče zrnko za zrníčkem – a tím si pro svého anděla v životě uděláme místo.

Moje první zrníčko vypadlo v r. 1993, kdy jsem se naučila vědomě meditovat (uklidnit se a být ochotná měnit se k lepšímu) a v meditaci odpouštět. Co jsem odpouštěla a komu? Všechno a všem. Brala jsem jednoho člověka po druhém, jednu záležitost za druhou. A když jsem vypozorovala, že mě něco štve, trápí, mrzí, vyvolává to u mě vztek či lítost, tak jsem to tak dlouho všechno dokola přijímala, až se zadrhnutá energie uvolnila – a situaci či člověka jsem začala vnímat bez negativního pocitu. Učila jsem se tzv. pozorovací princip: přijímat vše, co je, klidně se rozhodovat a řádně konat.

Tímto procesem jsem zdvihla oči k nebi a uviděla svého anděla. Ten jakoby celý život čekal právě na tento okamžik! Ač jsem vysypala teprve jediné zrnko písku z míče a andílku jsem nesměle podala prst, on mě chytil za celou paži a táhl mě vzhůru. Nebylo z toho úniku. Já jsem z toho byla tak vedle!. Dozvídala jsem se nové věci, otevíraly se přede mnou hlubší souvislosti, začala jsem mít vstup do minulých životů, život se napřimoval, byl přehlednější, všechno jako by zářilo jasnými barvami – a šlo to nesmírně rychle vpřed. Přátelé se na mě usmívali a říkali: „To je krásné, viď.“ Krásné to bylo, jenže z toho nebylo úniku. Přesněji: jakoby za mnou spadly mosty a já jsem mohla jenom „tam“, dopředu. Já jsem samozřejmě zpátky do nevědomosti nechtěla, jenže ten pohyb dopředu přestal být jen tak hala bala ve smyslu zakňouraného slibu: „Já to tedy nějak zkusím“, (napůl ano a napůl ne) jako celý můj dosavadní život. Najednou to bylo vážné, úplné, jasné, jednoznačné a celistvé tak, že něco podobného jsem dosud nezažila. Šla jsem, spíš jsem letěla, stále jen dopředu a to takovým tempem, že to hlava vůbec nebrala. Cesta jinam byla absolutně vyloučena.

„Řekla jsi k vývoji ano? Řekla. Vysypala jsi první zrníčko? Vysypala. Tak se nediv. Tohle je vývoj a posun dál správným směrem. Že na to nejsi připravená a dosud jsi to nezažila? Jak bys mohla! Vždyť odpuštěním sis konečně přiznala, že máš andělskou podstatu!“ Vesmírná čistící garda mě šoupla do andělské automatické pračky a spustila nejdelší program s vyvařováním do běla… Jako bych svým prvním vstřícným krůčkem k poznání anděla v sobě rozpoutala smršť a ta si mým životem burácela…

A potká anděla anděla, najdeme úžasný vztah?

Chceme-li potkat „svého anděla“ (pravého partnera), musíme udělat to, co píši v předchozích větách: podívat se do sebe, do nitra, zda míč není plný písku. Protože k poznání pravého partnera musíme bezpodmínečně vysypat další zrnko písku. Dřív dar setkání neobdržíme.

Anděla partnera má každý z nás. Při příchodu na tento svět jsme se domluvili, s kým chceme život prožít a proč. Pak se narodíme, projdeme bránou zapomnění a na úrovni rozumu andělskou domluvu zapomeneme. Ale moc dobře o ní ví naše duše. Té je třeba se ptát: toužit po smysluplném žití a neslevovat tím, že si začneme vztah např. jen kvůli tomu, že nechceme být sami. Je třeba neslevovat a nepropadat panice, i když tolik lidí žije vztahy spíš pekelně nežli andělsky. Jsme kapka v moři a na ní záleží, co bude s celým oceánem v letech příštích. Právě na anděla z vás čeká celý vesmír…