Když L.Hay ve své knize Miluj svůj život (v r.1989) přiřadila ke každé nedobré lidské myšlence nemoc, koukala jsem na to jako blázen. Že by nemoci měly souvislost s tím, jak přemýšlíme? Otec v tom roce zemřel na rakovinu
tlustého střeva, což mě velice zasáhlo. Hltala jsem každou informaci týkající se nemoci a zdraví, která se k nám po revoluci knižně i jinak dostala s jasným cílem: přijít na to, jak to s nemocemi je.
Nepřišla jsem na nic, jen jsem se protrápila k poznání, že otce nešlo zachránit ´zvenku´, že žádná změna stravy, žádná operace, žádné léky nemohou člověka udržet při životě, pokud žije bolest, kterou neřeší: bolest uvnitř sebe, bolest ve svých myšlenkách. Když se trápí den za dnem, rok za rokem…po desetiletí tak, jak se trápil můj otec (v manželství).
Když jsem záhy na to (ve svých 36 letech) sama zkolabovala a učinila vlastní zkušenost, že když se chci uzdravit, musím se zamyslet nad svými životními postoji, přiznat si, že jestli chci být zdravá, nestačí jen zdravě jíst, sportovat a pobývat v přírodě, ale jde o to, jak přemýšlím, což je nejlépe vidět na tom, jaké žiji vztahy s lidmi: jestli je v nich upřímnost nebo lež, jestli lžu anebo nelžu jim i sobě – jestli žiju ok nebo pravý opak. A nejenom si na to přijít, ale všechno, co je povrchní a ubohé honem napravovat, protože jinak pá pá živote – a je po mně.
Chutí neumřít a ochotou napravovat úplně všechno, jsem se hrobníkovi z lopaty přehoupla do desetiletí pevného zdraví…
Ale všeho jenom do času… nejsem na vrcholu čistoty svých myšlenek: něco jsem si přinesla coby svou povahu, něco jsem převzala od rodičů, něco vymýšlím coby náplň svého života… ale moje osobní norma, podle které žiji, k trvalému zdraví nestačí.
Jako ryba ve vodě jsem v prostředí očima neviditelné energie myšlenek, kdy to, co tuším coby nápovědu ke změně, neznamená pro mě možnost, kterou mohu nebo nemusím udělat, ale je to nápověda k tomu, co musím udělat – nechci-li umírat na nemoci.
To jsou ty Boží mlýny, co pořád melou a melou a my se nestačíme divit? Je přiznání si ´Něčeho´ nad námi jediná cesta ke zdraví, protože to ´Nad námi´ je coby lakmusový papírek i uvnitř nás a my jsme buď ochotní se chytit za nos a přemýšlet, v čem jsme ujeli a napravovat své osobní představy anebo se vztekáme, proč naše tělo zase stůně?
Že nám nikdo přesně neřekne, jakou myšlenkou jsme si na těle zrealizovali tu či onu nemoc?
Že ještě nějaký čas potrvá, nežli si vůbec svoje myšlenky uvědomíme coby energii tělo držící ve zdraví nebo tělo umrtvující?
Že se to nedobře poslouchá teď v době covidu, kdy nás za tvůrce svého zdraví ministerstvo zdravotnictví nepovažuje? Kdy nikdo není z možnosti onemocnět vyloučen, kdy každý, kdo onemocní, si svou nemocí ve svém životě (na své cestě životem) něco řeší? Ale o co jde, na to si musí přijít sám… a je třeba, abychom si na to přišli, abychom věděli, proč jsme onemocněli – na nemoc se nezlobili, ale napravovali všechno, co nám svědomí skrze bolest těla napovídá…
To ´Nad Námi´ s námi hru na chudáky nehraje: ´Tam´ se hraje poctivě: z našich řádných myšlenek, slov a činů je odměnou zdraví… z opaku nemoc… bez možnosti cokoliv obejít, vylhat… (Přírodní zákony, Řád se nedá lidskými výmysly nijak přechytračit, s tím jde jediné: musíme Ho přijmout za svůj coby Normu Svého Žití).
Možná se to blbě poslouchá, že bychom takto byli lapeni v tenatech ´Něčeho nad námi´ (Dokonalého Řádu), ale čím dřív si na to přijdeme, tím lépe pro nás.
