Lež jako věž podruhé aneb jak neonemocnět

Lež jako věž, říkali jsme si jako děti. A šlo o jednu lež, nebo jich bylo víc? A co když teď se nám už lhát nechce, ale určitého druhu pomýlení jsme se pořád ještě nevyvarovali?

A že bychom právě z našich pomýlení mohli teď prožívat onemocnění?

Že by toto bylo možné? No, moc důvěryhodně možnost stonat díky pomýleným myšlenkám nevypadá, vždyť lékaři nám o tomto neřekli ani slovo! Ale co když je strach z virů pláč na nesprávném hrobě, protože při nemoci jde o mnohem víc nežli jen o to, co prožíváme poslední rok u nás i ve světě?

Co když ani pandemie není nic jiného nežli každá lidská nemoc: je to nápověda? A napovídá nám, že něco děláme špatně – a nejenom tento rok, ale stejně špatné (nemocné) byly naše úvahy a z nich vyplývající slova a činy i vloni, rok a více let před tím…

Co když se teď dílem bojíme (od generací minulých jsme přejali strach mít vlastní názor), vždyť církev je za vlastní názor upalovala, fašisti a komunisti vraždili… a dílem jsme líní a ´smrádek, ale náš´ nám nevyhovuje, ale tolerujeme ho.

Staletí jsme kupili marast – s pýchou vraždíme zvířátka, ničíme vzduch i celou přírodu, vraždíme i sebe navzájem, ničíme vztahy… jsme horší nežli zvěř. A teď bychom se divili, když je nám to podtrženo a sečteno a v ruce držíme účet za svoje pobývání na Zemi?

Přesto nikdo nejsme - z možnosti být zdravý - vyloučen, jen musíme pochopit, jakou tvůrčí sílu držíme ve svých rukách. Tvůrčí, průraznou, takovou, která si s námi nehraje na schovávanou, ale jedná napřímo. A to tak, že za každou naší myšlenkou následuje pocit: za pravdivou příjemný, za pomýlenou nepříjemný. Všichni skrze pocity dostáváme zprávu, jak na tom s pravdivostí svých myšlenek jsme. Ale když nás pocity (sdělované i jako hlasy našeho svědomí) nezajímají, energie myšlenek nás nenechá bez pomoci, pošle nám zprávu ještě jasnější: začneme se cítit nedobře i po tělesné stránce (jsme unavení, špatně se nám spí, jsme v nepohodě - rozbolí nás to či ono.) To teď žijeme…

A uzdraví se a ve zdraví se udrží ten, kdo se opře o sílu svých myšlenek: nebude riskovat, ale ani se nebude bát. Začne přehodnocovat žebříček svých priorit. Z dosavadního zaměření na hmotné statky (které si stejně nikdo s sebou do hrobu neodnese), se přeorientuje na hodnoty trvalé, nepomíjivé, vnitřní, duchovní... týkající se smysluplného bytí – a ty bude žít a předávat toto poznání i dalším.

To je naše jediná cesta vedoucí k nápravě – je to i cesta ke zdraví.