2. Jak jsem začala psát knihy

Tři dny jsem se uklidňovala a prosila o informace, které mám psát. Ale po třech dnech už jsem takovéto vodění za ručičku nepotřebovala. Pochopila, že na psaní nejsem sama. Bylo mi pomáháno, abych knihy ku pomoci skutečně napsala. Úkol jsem přijala, smířila jsem se úplně se vším. Vážila jsem si každého slova, které se ke mně dostalo. K textu mě napadaly i prosté malůvky, které učivo ještě lépe vysvětlovaly. Zapisování informací a kresba duchovní podstaty lidí se od té doby staly stěžejními věcmi mého života.

 Informace přicházely, kdy se jim zachtělo - kdykoliv v průběhu dne: při procházce lesem, při jízdě autem, ráno po probuzení. Vždy jsem všechno poctivě zapsala. Jenže jsem si všimla, že informace jsou jednou věcí a můj život druhou. Vždyť já jsem v té době pomlouvala i kritizovala, vůbec jsem neodpouštěla… Bylo mi jasné, že to takhle dál nepůjde. Začala jsem všechno, co jsem se dozvěděla, aplikovat i v praxi. Nemohla jsem dál žít postaru. Jen jsem nevěděla, jestli o tom, co vím, mám hovořit, či mlčky psát a nikomu nic neříkat. Tu a tam jsem pár informací vypustila, jenže lidé o změny nestáli.  Zavřela jsem tedy pusu na zámek, myslela jsem si své a naučila jsem se mlčet až do doby, kdy lidé sami nezačali o svých trápeních povídat, dokud se neptali: „Kudy máme jít dál, aby to bylo lepší?“ Potom jsem mohla začít. Ale obezřetně, pomalu, s citem. A to dělám dosud. Ctím plně vesmírné zákony, které se ke mně jako informace o pěkném soužití lidí na Zemi dostaly (viz 2. Kniha: Vesmírné zákony). Úvodní vesmírný zákon zní: „Každý (dospělý svéprávný) člověk má právo si o sobě rozhodovat.“ Respektuji rozhodnutí každého člověka, když si rozhoduje o sobě. Nesnažím se nikoho násilím zachraňovat, jednak to ani nejde a navíc místo prosazování dobra by to vzbuzovalo v lidech odpor. Každý máme právo pokračovat si životem podle svého, vyvíjet se tempem, které si zvolíme – třeba i celý život prožít ve stagnaci. To skutečně můžeme… Jenže je za tím jedno velké ALE.            ALE ona to tak úplně není pravda, že můžeme donekonečna stagnovat v nesmyslech. Myšlenky nás lidí, to je nesmírně silná a navíc tvůrčí energie – i když není očima vidět a její působnost nezvážíme ani na těch nejjemnějších vahách! Vůbec si neuvědomujeme, co svým myšlením na Zemi způsobujeme… Nesmyslné myšlenky plné arogance, přehlíživosti, hlouposti a násilí mají hrubší energii nežli ty poctivé, ušlechtilé, pozitivní… A jsme rázem u roku 2012, o němž se často hovoří ve spojitosti se změnami, které přijdou. POPRVÉ PÍŠI O SVÉ VIZI  Nikde jsem to, co si přečtete dále, dosud nenapsala. Důvod byl prostý: nechtěla jsem riskovat, že si mou vizi někdo vysvětlí jako strašení lidí. Teď je však situace jiná. V souvislosti s rokem 2012 se vyskytují hlasy, které nikoho nenechají na pochybách. A to: že nejde o zhoubu lidstva, ale o výzvu k řádným krokům dál. A k tomuto tvrzení se přikláním i já. S lidmi z meditačního kurzu jsem byla (zhruba dva roky po své první meditaci) na několikadenní akci v objektu starého mlýna. Spali jsme společně ve velké meditační místnosti. A protože byl krásný teplý večer, rozhodla jsem se vzít si spací pytel a noc prožít pod hvězdami, venku. Ještě jsem nestačila usnout, když mi hlavou šla vize: „Dojde k dělení lidstva. Kdo „zabere“ půjde nahoru, ostatní dolů“. Lekla jsem se slov „ostatní dolů“ a v myšlence zaprosila: mohu nějak pomoci svým dětem, aby to zvládly? „Nemůžeš za nikoho nic udělat. Každý - jde „nahoru“ či zůstává ve stagnaci - sám za sebe... K dělení bude jednoduchý klíč…“