Snad každý se v životě někdy setkal s žárlivostí a kdo ne, pravděpodobně ho toto „milé“ setkání teprve čeká… Je to opravdu projev lásky?
K napsání tohoto článku mě inspirovala událost, která se odehrála tento týden. Chtěli jsme se sejít s přáteli, vše vypadal jako perfektně naplánovaný večer spojený s příjemnou večeří, popovídáním si, takové ty poslední chvilky na Moravě. OK, původně jsem měla jiný plán, ale vlastně by se spojilo příjemné s užitečným. Bohužel. Nestalo se. Nechci tu nikoho jmenovat, poukazovat ani nic podobného, proto se pokusím psát trošku obecněji. Mám plno známých, ale jen hrstku opravdu dobrých přátel. Většinu tvoří muži, menšinu tvoří moje úžasné kamarádky (holky, díky!), díky kterým jsem poznala, že i s ženami je přátelství možné a je vlastně skvělé. Ale o tom jindy. S ženami jsem mívala prakticky celý život nějaké potíže. Vlastně je výstižnější, když napíšu, že ty potíže mají vlastně ony se mnou. Nevím proč, nikdy jsem to nepochopila a ty názory, co mi říkají přátelé, neberu jako relevantní. Mám skvělého kamaráda přes deset let, zná mě prakticky od puberty, přes první lásky, … Vždycky to byl ale „jen“ kamarád. Našel si přítelkyni, za což jsem neskutečně ráda. Jednou jsem se s ní i potkala, ale už od začátku se na mě nedívala úplně přátelsky, přesto jsem s ní chtěla vycházet, vždyť jde o přítelkyni mého kamaráda! Tento postoj jsem asi sdílela jen já. Z plánovaného setkání padlo, slečna udělala scénu, když zjistila, že na oné večeři mám být i já, i když byla přímo ode mě zvána také. Přišlo mi to správné… No jo, za dobrotu …
Hodně jsem přemýšlela a přemýšlím prakticky stále. O čem? O tom, jestli taková žárlivost je opravdu projevem lásky. Je projev lásky to, že žena řekne svému muži, ať je s ní doma a nikam nechodí, že ho přece můžu navštívit někdy v práci (ale raději vůbec)? A postaví ho do postoje, když budeš doma, dokážeš mi, že mě miluješ a uděláš mě šťastnou? Tohle je láska? Opravdu? Nejedná se spíše o majetnické sklony? A může si takové dětinské chování dovolit vlastně někdo, kdo na svém profilu na sociální síti má dort od kamaráda s textem „skvělý den s méďou“? Ne, žárlivost je opravdu rakovinou vztahu. Možná se do mě zase opřete kvůli příliš silnému vyjádření, ale zamysleme se. Není to tak? Nesžírá rakovina vztahu naši lásku tak moc, až ji zabije? V lepším případě, když dojde k uvědomění, dá se ještě vyléčit, ale musí se ta „zdravá“ míra hlídat?
Největší dar, který ve vztahu můžeme dát, je svoboda. Milovat znamená darovat svobodu. Tím, že si někoho přivlastníme, tak snad něčeho dosáhneme? Staneme se přitažlivějšími, lepšími partnery, …? Vždyť je to hloupost. U mě to funguje spíše naopak. Cítím-li se svázaná, couvám, utíkám, dusím se, zabíjí mě to. Mám volnost? Skvělé, mám pocit, že si můžu dělat, co chci, je to přece můj život, i když s někým sdílený, ale partnerství rozhodně nemá nikomu brát svobodu. Pokud bude partner chtít utéct, stejně uteče. A myslím, že uteče tím spíš, čím víc ho budeme držet na řetězu přivázaného ke stolu. Vždyť přece ten pocit, kdy vidíme našeho partnera, naši partnerku v družném hovoru s opačným pohlavím, ale my jsme ti, s nimiž přišli, je k nezaplacení. Jen ať se podívají, ale my máme to štěstí, že dotyčný s námi sdílí (nejen) radost.
Není nic špatného ohlédnout se za jiným mužem, za jinou ženou, zachovat si svoji jedinečnost, zájmy, přátele, i když jsme ve vztahu, vztah nás má obohacovat, ne okrádat o svobodu nebo o něco jiného.
Ano, jsou tací, kteří chtějí tzv. „puťky domácí“ – ženy (ale i muže) v domácnosti, kteří se budou starat o chod rodiny, domácnosti a sám lev/lvice si budou žít svůj zcela svobodný život.
Přátele máme někdy i po celý život, mnoho let, partneři mohou přijít i odejít, ale přetrhat vazby? To určitě ne. A proto láska je svoboda. Svoboda je volnost. A volnost je štěstí.
Krásný den
Vaše
Veronika Laura
Http://facebook.com/vaseVeronika
