Je to už „pár“ let, co jsem si prošla první rakovinou. Následovaly směny klidu, štěstí, které střídaly hromy blesky. Potom přišla ta druhá. A já už nechtěla věřit klasické medicíně, ale chtěla věřit sobě.
Ano, kdo čte moje články, možná četl i ten dávný o rakovině (http://bohackova.blog.idnes.cz/c/414044/Rakovina-co-mi-dala-a-co-vzala.html), někdo si možná občas vzpomene a já se ráda podělím o informace, co bylo dál.
Jak víte, z té první jsem se vylízala po poměrně složité operaci s prožitkem klinické smrti, snad i díky mé pevné vůli byla rekonvalescence poměrně rychlá. Vzala mi kus lopatky, dala mi sílu, umění radovat se z maličkostí, z každého prožitého dne, z každé chvíle. A zkušenost a vědomí, že vše se DÁ řešit, když se chce.
Ta druhá přišla zhruba před půl rokem, místo příjmu v nemocnici jsem šla do cestovky koupit si letenku do Thajska, našla si učitele meditace (díky Wendi) a odjela. Vystrašená holčička přestupovala v Dubaji na přelidněném letišti, projela se letištním metrem a už při přestupu si nadávala do tura domácího, co mě to napadlo, že chci okamžitě domů, chybí mi rodina, psi, moje postel a všechno. To zdravější a rozumnější já křičelo – seber se, drž se, nejedeš se trápit, ale léčit, MUSÍŠ to vydržet.
Nevěděla jsem, co od toho čekat, jestli tomu věřit, nevěřit, cesta v letadle byla nekonečná, ale zvládla jsem to (závidím menším lidem a nezávidím větším, složit se v letadle a vydržet 12 hodin bez usykávání, to je fakt umění). Jela jsem na tak dlouhou dobu pryč a nevěděla jsem, co od toho čekat. Já jsem asi poprvé v životě neměla plán.
Naštěstí je měl můj učitel meditace, který mě učil. Kolikrát mi až hustil do hlavy věci, které jsem prostě NECHTĚLA slyšet, NESTÁLA o ně, ne, ne, ne, ne!!! Četla jsem knížky, které mi dával, sledovala pořady, co mi dal, denně několik hodin strávila s pohledem sama do sebe… Potom přišla krize. V jednu chvíli se mi vrátilo vše špatné, co mě potkalo. Od špatného vztahu s otcem, mamčiným ex-přítelem, přes nedostatečnou ambicióznost, svých náladových směn, pocity ublížení, křivdy z každodenního života, bolest, která mi byla způsobena a kterou jsem způsobila já, až po uvědomění si věty, která mi byla řečena – Seber se a makej, jinak máš budoucnost uzavřenou a prostě nebudeš! Probrečela jsem tři dny, až doma jsem pochopila, o co šlo. Klasické znovuzrození. Dnes můžu v klidu říct, že jsem neskutečně vděčná za to, co mě potkalo, čím jsem si prošla. Jak za ty věci dobré, tak špatné – i když… špatné? Takové neexistují, existují jen dobré a zkušenosti. Jsem vděčná, že mám tátu, i když nejsme v kontaktu, jsem hrdá na to, co jsem zvládla. A hlavně všechno beru s větší lehkostí.
Proč se stresovat s budoucností, když ji osud (nebo jak to chcete nazvat) stejně připraví jinak. Máte plány? Stejně vyjdou jinak. Nečekáte, že něco přijde, a přesně v ten okamžik to přijde. Silně, nečekaně, krásně.
Jsou-li mezi Vámi tací, kteří bojují s jakoukoli nemocí, držte se, bojujte, nevzdávejte se. A hlavně nezapomeňte, že všechno vzniká a je v hlavě... Pokud budu moct jakkoli pomoci, obraťte se na mě.
A jak jsem na tom se zdravím? Po návratu jsem si prošla kontrolou, ať vám to zní jako pohádka nebo ne… Jsem zdravá. Nálezy nejsou. Ano, záda mě budou bolet asi celý život, ale dopřávám jim péči.
A chci se podělit ještě o něco – jsem šťastná. Prostě a jednoduše šťastná. Zdravě šťastná, šťastně zdravá.
Vaše Veronika Laura
Děkuji všem za podporu, těším se na Vás na http://www.facebook.com/vaseVeronika a děkuji idnes.cz za možnost psaní...
