Každý den je rozmanitý - naštve nás někdo jiný! Ale neděláme si to tak trošku my sami? Proč dovolíme ostatním nás štvát? A o dalších vtipných chvílích...
Já sama jsem patřila ke skupině nekončících kverulantů stěžující si na všechno a na vše, neustále řešící nějaký, byť třeba vykonstruovaný problém, čím déle se v něm rýpat, tím lépe... Děkuji osudu, že jsem sebrala odvahu, místo lékařů si koupila letenku a na měsíc jsem odjela z této mírumilovné krajiny do Thajska, kde mi tamní energie, atmosféra a samotný buddhismus změnil život a já doufám, že navždy.
Jsem opravdu překvapená, kolik je tu mezi lidmi zášti, závisti (ano, i u mně je nejčastější otázka - kolik to stálo?! - abych doplnila odpověď, pobyt, letenka a jídlo méně, než luxusní dovolená na týden třeba v Turecku), vzteku, vnitřní agrese a mohla bych s tím pokračovat do aleluja. Můj učitel meditace mi řekl, že vlivem změny ve mně začnu ztrácet kamarády, takže asi i teď nějaké ztratím - omlouvám se, je mi líto, díky za vše, co jste mi dali a co jsem mohla dát vám.
Nicméně zpět k původnímu tématu. Trošku to proložíme dopravní situací - v Thajsku se jezdí vlevo, platí zákon silnějšího, přitom se dává pozor na skútry a motorky, ... Prostě je to tam šílenost :-), a přesto tam troubení uslyšíte jen tehdy, když vás někdo předjíždí, aby na sebe upozornil, aby se nestal problém, aby nedošlo k nehodě (od slova nehodí se). V Česku známe všichni situaci, chcete vjet na dálnici a ti blb*i vás tam prostě nepustí! Mají volný celý levý pruh a nepustí nás. Začínáme zuřit a nadávat. Poté tam teda vjedeme, auto za námi nááááhle zrychlí a i když má volný stále celý levý pruh, začne nás vyblikávat a později třeba i vybržďovat. Vztekáme se o to víc. Proč to dělá?! Vždyť je to tak jednoduché - snaha vyvolat konflikt, mít důvod se pořádně vyvztekat, povolit ventil a tu energii pustit ven všemi směry.
A tak je to vlastně se vším. Neříkám, že všichni, ale spousta z nás jen čeká na to, až bude moct pustit ten ventil a upustit páru. Jednoduše - až bude moct někoho zdrbat. Kritizovat, hodnotit, soudit. Máme na to ale právo? Kdo nám ho dal? Proč plýtváme energií tímto směrem? Proč vůbec plýtváme energií? Vždyť jde o naši energii, kterou bychom měli bránit stejně jako se bráníme např. proti nákaze nemoci. Ale to ne. Vztekání a život v nasr**osti je přece tak strašně v pohodě.
Podle mého názoru to rozhodně není tak, jak se šíří tady u nás - oni jsou zaostalí a mají se ještě co učit. To, když slyším, mi rozcuká koutky. Ne. My se máme co učit. Máme tu miliony pravidel, přikázání, očekávání... co dělat, nedělat, jak dělat, vydělat... A přitom zapomínáme na to, abychom byli šťastní a žili trošku víc v klidu. Vždyť ten klid je ten největší dar, jaký si můžeme dát, i kdyby jenom minut denně. A čtvrt hodinky si jistě najdeme všichni.
Nevytvářejme ty známé domněnky - to, že my se domníváme, že se někdo má nějak chovat přece neznamená, že to tak ve skutečnosti je. To je naše domněnka. Znáte sílu domněnky? Vždyť ta podle Jaroslava Duška dokáže i vymazat nejvyšší bílý dům v Praze... :-)))
Zkusme se tolik nedomnívat, tolik nevztekat. Ono nám to stejně dlouho nevydrží, ale i tak to za tu zkoušku, za zkoušku toho, jaké to je, mít v duši klid a mít o to větší prostor pro všechno ostatní, to za tu zkoušku opravdu stojí.
Někdy v dalších článcích napíšu trochu více o své zkušenosti s buddhismem a o svém cestování. Kdy vystrašená zakomplexovaná holčička vystoupila na letišti v Dubaji a vůbec nevěděla, kam dál. Nikde východ na daný terminál, jen jezdící metro. Nebo když si ne úplně srovnaná (už) holka půjčila v Thajsku skútr, který nikdy neřídila a vydala se v provozu vlevo do terénu...Ale o tom potom.
Díky za váš čas :-)
Verča Laura
http://facebook.com/vaseVeronika
