O cestě za rovnováhou

Na první pohled jsem mohla pro leckoho být inspirativní, vyrovnaná žena, ale uvnitř jsem stále hledala rovnováhu a sama sebe... Až jsem padala ke dnu, rozhodla jsem se to změnit.

Ano, vlivem nemocí, vlivem všech špatných zkušeností, všech zkoušek osudu a života, které mi ti vtipálci nachystali, jsem se postupně cítila více a více nevyrovnaná... Doma se se mnou nedalo vydržet, nevěděla jsem, co bude za hodinu, proležela kolikrát celé dny neschopná vylézt z postele... Až to všechno dospělo do stadia, kdy jsem nemohla vydržet ani sama se sebou, rozhodla jsem se to řešit. Nebudu tu nikoho jmenovat a prozatím ani blíže specifikovat, protože jsem stále na své cestě, ale zkusím vám popsat, jak se to vše zrodilo, pokračovalo to a jak jsem na tom teď. 

Jak jsem již zmínila, stavy se mi začaly horšit a vlivem fyzických změn to začala odnášet stránka psychická. Prostě jsem byla v háji. Nevěděla jsem, co mám dělat, studovat nebo pracovat, proč jsem pořád unavená, proč jsem pořád tak nešťastná, proč pořád něco hledám a mám pocit, že ten život teprve začne. Nedalo se to už vydržet. Jak jsem pochopila TADY, většinou se vám ve správný čas dostane do ruky správná knížka. U mě to byl Osho a věta, která jako první přitáhla moji pozornost na náhodně otevřené stránce. "Naslouchejte svému vnitřnímu hlasu." Hmm, co to je, vnitřní hlas. A co když mlčí?! Zrovna jsem v té době byla na dovolené v mé milované Praze, kde v budoucnu najdu práci (prostě to vím) a vydali jsme se do Sappy, kde jsme navštívili buddhistický klášter. Sedla jsem si na meditační polštářek a nechala na sebe jen působit okolí. Po nějaké době jsem si téměř "v šoku" uvědomila, že jsem v klidu a že toto je ta cesta, po které mám jít, která mi pomůže. Začala jsem shánět všechny možné knihy (spousta knih, málo kvalitních), informace o možnostech, kde a jak se po této cestě vydat. Vědět, kudy jít, co je to meditace, co je to vlastně buddhismus, uvědomění si, že je to vlastně zřejmě jediné náboženství bez Boha, ale je to styl života. Vyrovnaný styl života, spokojený, šťastný. Žádné vymývání mozků, žádný fanatismus, prostě pohoda, klídek, tabáček (vonná tyčinka).

A tak jsem se asi za měsíc a kousek vydala SEM. Sama jen s kufry, plyšákem za průvodcem, kterého jsem v životě neviděla, někam, kde jsem nikdy nebyla. Woow. No, zpočátku šok. Nadšení, pokles dolů, vyrovnanost. 

Postupně jsem se začala meditacemi a klidem v usměvavé zemi dávat dohromady. Začala jsem mít ráda sama sebe (ano, nebylo tomu tak, i když jsem nemalému počtu lidí vždy připadala sebevědomá a namyšlená), začala jsem nahlížet na všechno jinak. Když mluvím s rodinou, pořád se směju (ne, na ničem nefrčím), když mluvím s přáteli, směju se, když si píšu s kamarádkami, i tehdy se směju a na všem hledám to pozitivní.

A dnes jsem si tak u sezení na balkoně jen tak mimochodem uvědomila, že jsem šťastná. Chybí mi rodina, ale tu mám s sebou v srdci. Chybí mi ten komfort domova, ale zároveň tu strašně moc dostávám. Tak prostá věc, jakou je štěstí, a já až teď vím, co znamená být šťastná po probuzení, v průběhu dne i večer. Ano, nebýt stabilního zázemí, těžko říct, jestli bych ušla takový kus cesty za tak krátkou dobu. Ale dnes jsem udělala ještě jeden pokrok - já, která se líčím i v sobotu doma, abych se na sebe "mohla podívat", jsem si uvědomila, že to vlastně "není tak hrozné" a mám se ráda taková, jaká jsem (jo, pár kilo dolů, ... :-D, ale vždyť to není to hlavní - hubnout nebo se dobře najíst - jistě že se dobře najíst a bez výčitek!!!).

A tak stále sbírám síly, poznávám po téměř 27 letech sama sebe a jsem šťastná. 

A to ještě nekončím...

Těším se, až se vám ozvu příště. Potřebuje-li někdo pomoct a nechcete-li skončit na ATD nebo na ambulantní péči psychiatrů, příp. být hospitalizováni, nepotlačujte příznaky, ale najděte příčinu a sami sebe. A potřebujete-li pomoct, ráda vám poradím, případně odkážu. 

Já děkuji své rodině, kamarádům, průvodci za podporu, trpělivost a všechnu lásku a podporu, co mi dávají. 

Mějte se skvěle :-)

Veronika Laura

http://facebook.com/vaseVeronika