Kdo by ho neznal. Nezván, nevítán, přijde a je tu. Smutek. Občas navštíví každého z nás. Někdy přijde s důvodem, někdy bezdůvodně. Racionálně a objektivně k němu nemáme důvod. Máme vše – s kým násobit radost a s kým dělit smutek, kde žít, co jíst, co pít, trochu zdraví, spoustu naděje a smíchu. Ale přesto…
Mlha, chladno, šero, to je počasí dnešního dne a popis mého duševního stavu. Já, která tak odsuzuji bezdůvodné naříkání, jsem propadla podzimnímu splínu. A nemůžu dělat nic jiného, než se z něj vypsat. Ne každý den může svítit sluníčko, kdyby tak bylo, nevážili bychom si ho, brali bychom ho stejně samozřejmě jako zdraví. Toho si taky začneme vážit ve chvíli, kdy nás opouští. Stejně jako láska, její sílu a moc si uvědomíme, když ji ztrácíme…
Bezmoc je to nejhorší, co můžeme prožívat. Pocit, že se někdo trápí a my mu nemůžeme pomoct. Vědomí, že hledíme na něco, co se žene do záhuby a my to neumíme zastavit. Touha, ta nesmírně silná touha po něčem/někom a my víme, že s ní nic nenaděláme. Svůj osud máme svých rukou, ale jen do jisté míry, jsou situace, jež neovlivníme, jsme jen loutky a někdo tahá za naše nitky. Pohled na naše nejbližší, které opouští vitalita a síla, a my nemůžeme, prostě NEMŮŽEME nic udělat. Ano, něco přece jen… Vážit si chvil, kdy ještě můžeme být s nimi.
Ptám se sama sebe – proč nás navštěvuje smutek? Abychom si více vážili chvil smíchu, radosti a štěstí? A jak z něj ven? Nemám si nač stěžovat, jsem šťastná, snad občas i zábavná, do jisté míry zdravá, mám kolem sebe milující lidi, to, co dělám, mě baví, stále doufám, že dostanu příležitost, abych svůj potenciál dokázala více projevit. Ale přesto jako by mi něco chybělo, nebo přebývalo? Ano, přebývá mi nějak moc volného času, jinak bych neměla čas pouštět se do takových úvah a pouštět si k tělu nepřítele jménem „splín“.
Proto – vyplňme si dny tak, abychom večer usínali přiměřeně unaveni, ale hlavně šťastni. Žijeme jen jednou, máme jen jeden pokus, jedeme hned „naostro“. Tak ať to stojí za to. Radujme se z každého okamžiku, jenž nám byl vyměřen, než spadne opona a vše skončí bez potlesku.
Všechny články naleznete rovněž na facebook.com/vaseVeronika, těším se na diskuzi k článkům.
Děkuji upřímně za Vaši přízeň a blog.idnes.cz za příležitost psát.
