Kolik věcí je pro nás "přirozeně" všední a jisté? A proč si začínáme vážit lidí/věcí více, když je ztrácíme nebo ztratíme natrvalo?
Ráno mi zazvoní budík na mobilu, pomyslím si, jak se mi nechce. Zapnu tlačítkem lampičku, otočím pákovkou, voda začne téct a napustím si do konvice vodu na ranní kávu. Doma se rozloučíme - kolikrát bez pohledu do očí - automatickým "čau". Na zastávce autobus přijede včas. Téměř. Nechce se nám autobusem? Sedneme do auta, otočíme klíčkem, odjíždíme. Každá červená, která nás zdrží byť třeba jen o čtvrt minuty, nás vytočí, ale zelenou považujeme za samozřejmost. Nebo?... Potěší nás do té míry, do jaké nás nazlobí ta červená?
Proč na tolik věcí nadáváme a bereme je jako samozřejmost? Kdo nám zaručí, že tu zítra stále budou? Proč to tak máme, což je horší, i s lidmi? Proč primárně řešíme životy jiných? Moc otázek? Já vím. Ale tak nějak pospolu mi tvoří celek.
Představme si, že to náhle není. Ráno nás probudí až ranní světlo, na kávu si můžeme nechat zajít chuť, nemáme se čím umýt, jen nedaleko teče řeka. A do práce se dostaneme těch pětadvacet kilometrů jak? A jak se omluvíme vedoucímu, když není telefon? Asi se spousta z Vás právě ušklíbá, ale všichni víme, že jsou země, kde nic z toho rozhodně není samozřejmostí. Lidé žijí na kartonových krabicích na zemi, nemají co jíst,a přesto (nebo a proto?) se usmívají. Žijí tím, co mají, s tím, co jim bylo někým či něčím přiděleno a přesto jsou šťastní, protože vědí, že zítřek nám přece nikdo neslíbil. A kolik z nás se usměje tady? Všimli jste si někdy, jak se lidé na ulicích tváří? Kolik z nich se usmívá? A proč se neusmívají? Ano, občas máme každý důvod ke smutku, ale nezapomínejme, že i k smíchu, rozdávejme ho tedy dál...
Kolik z nás si aspoň občas uvědomíí, že všechno z toho, co se děje, tu za hodinu, zítra, týden, měsíc nemusí být a že se opravdu nejedná o samozřejmost. Asi vše přichází se zkušenostmi a s věkem. Když přijdeme domů a na stole najdeme vzkaz "Promiň, už to dál nešlo.", pravděpodobně se zhroutíme, budeme s lahví vína nebo něčeho ostřejšího sedět v slzách na zemi a hledat chyby. Pozdě? Samozřejmě že pozdě. Víme o nich mnohem dřív, jen děláme, že nejsou, zavíráme oči, jako když jsme byly děti a mysleli si, že když zavřeme oči a my nic nevidíme, nikdo nevidí nás. Ale toto "zmizení" je přece jednodušší než řešení. Promluva.
Ovšem pokud se jedná o někoho jiného, tak to P(r)OUMLÁVÁME jak diví. Víme nejlépe, jak žít jejich životy, víme nejlépe, co mají dělat, co říct, čím se řídit. Jak by asi bylo na světě, kdybychom všechnu pozornost otočili na sebe a řešili ty svoje problémy? Ubylo by slz a z žalu vypitých lahví, přibylo spokojených a šťastných lidí. Jenže ona ta kritika je zrovna nejjednodušší, viďte? Obrátí se pozornost od našich problémů, protože částečně žijeme životy jiných. Obdivuhodně umíme zkritizovat snahu někoho prosadit se v politice, umění, obchodu. Víme přece i mnohem lépe, jak má nebo měl hokejista nebo fotbalista hrát (národ trenérů), jak se politik měl rozhodnout. Také samozřejmě víme, jak měl herec hrát či zahrát onu roli. Ale kolikrát nevíme, jak hrát tu naši roli ve "filmu" ŽIVOT.
A tak prosím, moji milí, aspoň občas mějte radost ze zelené (nemyslím teď zrovna tu zkapalněnou)...
Vaše
Veronika Laura
http://facebook.com/vaseVeronika
