Bylo to tak vždycky? Z každé strany, v tramvaji, vlaku, čekárně, frontě, prostě všude slyším jen stěžování si na všechno a na všechny (moc horko x moc zima, hrozná práce x žádná práce). Je to povaha našeho národa? Nebo je to fenomén poslední doby?
Kverulantovou definicí je: nespokojenec, neustále si stěžující člověk, člověk svárlivý, … Podle mého názoru většina dnešních lidí, a to ta většina, která si právě nemá nač stěžovat. Česko je i v zahraničí známé svojí neustálou nespokojeností s počasím – buď moc sněží, nebo nesněží vůbec, je strašné horko, nebo nesnesitelná zima, strašně fouká, nebo se ani lísteček nehne. V létě je vedro, v zimě chladno. Překvapivé, že? Jediné, na co si v zimě snad právem stěžujeme, jsou silničáři, které zaručeně každý rok překvapí v prosinci – lednu sníh. Kdo by ho čekal?! Jak nám bylo řečeno, mají svoje priority, proto naše obydlená zatáčka byla prohrnuta až druhý den a posypána den třetí. Ale je nutné to brát s nadhledem, mě to zaručeně každý rok pobaví a tuto ironicky veselou náladu podpoří „Ladovská zima“, jak je asi v Praze?
V mém okolí je neskutečně moc lidí nadávajíc í na svoji práci – je nesnesitelná, šéf je kretén, kolegyně jsou slepice, vrací se naprosto zničení z práce (i ze zkráceného úvazku), mají málo peněz a po přidání si ještě více stěžují. Servírky nám někdy dávají najevo svoji nespokojenost s tím, co dělají, takovým způsobem, že nám kávu či čaj téměř aportují. My si zase stěžujeme na pošťačky, které mají zase zpoždění, aniž bychom si uvědomili, jakou práci odvádějí – kolik kilometrů musí v mrazu ujít a kolik toho vláčí. Zároveň si nezapomeňme stěžovat i na ostatní povolání – kancelářské krysy, blbé učitelky, policisty, vojáky, … a další.
ALE POZOR! Největší vlna stížností začíná, když tu práci nemáme. Stát nám neumožňuje pracovat, hledáme, jak můžeme, nemáme peníze, z čeho se máme asi živit… Ale!, když tu práci máme, přestanou stížnosti? Pravděpodobně na krátký čas ano.
Nadáváme samozřejmě i na politiku, protože je naprosto katastrofická, nezapomeneme na zdravotnictví, které je taky přece šílené, státní správa, školství atd.
A o mezilidských vztazích nemluvě – sousedi jsou většinou nejhorší lidi, jaké si umíme představit, z vypravování si je představíme jako bezcitná monstra požírající děti, takové sousedské ztvárnění Kingovy knihy „TO“.
A já se ptám – je to otázka dnešní doby nebo to tak bylo vždy? Od svých prarodičů a jejich vrstevníků, s kterými se stále stýkají (sociální síť je pro ně společná procházka), jsem nikdy neslyšela stížnost na cokoli – na výši důchodu (o víkendu mi babička říkala, že jí přidali 192 Kč na důchodu, čekala jsem, že to bude ironicky, ale ne, prostě to jen poznamenala, protože každá koruna se hodí), na zdravotní stav (jeden dědeček po plicní trombóze si postěžuje, že musí dodržovat dietu, ale hlavně!, hlavně by si dal to pivečko, druhý dědeček má vážně nemocné srdce a hlavně ho zajímá, jestli jsme my – rodina – v pořádku). Posledně se děda zamýšlel, proč je teď tolik tlustých ženských (díval se u toho z okna na ulici k bytovkám), prý je to dobou. Oni vstávali na šestou do práce, vrátili se, šli na zahradu, na volejbal, věnovat se dětem, … a najednou byl večer. Teď si myslím, že vstáváme do práce na osmou, odpoledne prosedíme u počítače (ano, polovina z pracovních důvodů, polovina z „nudy“) a sportu se věnujeme málo. Je to jeho názor, tak mu ho nechme, nato že je mu 81 let, má pravdu (z mého pohledu).
Sama za sebe musím říct, že spokojenější a vyrovnanější lidi nacházím až mezi „déle mladými" (staršími), nejvíc nespokojenosti slyšívám a čtu u středoškoláků, příp. věčných středoškoláků. No, ve zkratce napsáno – ti, co by si měli stěžovat, většinou užívají každou minutu a nestěžují si, ti, co by se radši měli věnovat něčemu, co jim dodá chuť do života, radost z něj atd. si stěžují nejvíce. Nejvíc by si mohla stěžovat týraná, opuštěná zvířata, ale dělají to? Ne, ti se jen podívají a v tom pohledu je strašně bolesti, ale mlčí... Kdyby tak zvířata mohla mluvit...
Lidi moji milí, radujme se, hledejme to pěkné! Vždyť se máme docela dobře, většina nás má domov, internet, spíme v teple, teče nám pitná voda, můžeme číst co chceme, chodit kam chceme, neválčí se tu (aspoň zatím), ... Nikdo nikdy nevíme, kdy o to či jiné můžeme přijít, tak si to užívejme... :-)
Upřímně věřím, že většina z Vás se aspoň převážně raduje ze života a menší část si převážně stěžuje. Hlavně Vám přeji, ať máte chuť a důvod se radovat (většinou je to v našem srdci a hlavě). A ano, uznávám, někdy to prostě stojí za houby, ať děláme, co děláme, tak to si potom klidně postěžujme, protože občas je to třeba! Ale neměl by se z toho stát životní styl...
Těším se na Vás i na svém FB – http://facebook.com/vaseVeronika
P. S. A mimochodem je dnes "Mezinárodní den objímání" vzhůru do toho. A prosím - nejen dnes! Nejde o sluníčkářství, ale lepší objetí, než facka, ne? :-)
