„Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá!“ Jo, jo, kéž by to bylo tak jednoduché. Kdo z nás někdy nehledal štěstí a nepřemýšlel, co je „to“, co nám chybí, brání v tom, abychom byli šťastní? Dává nám dnešní svět více příležitostí být šťastnými, nebo nám brání v tom, abychom to štěstí přijali?
Asi každý se pár dní v roce potkává se smutkem, příp. depresí. To vede k zamyšlení, co je způsobuje. Trpěli i dříve lidé depresemi? A trpěli jimi více nebo méně? Deprese je poměrně mladý výraz, dříve jsme o ní slýchávali většinou ve spojení se známými osobnostmi (Miloš Kopecký, z dřívější doby Petr Muk – ano, vím, to už jsou bipolární poruchy), dnes už se tímto výrazem ohání i děti v pubertálním věku. Na spoustě mladých je spíše vidět smutek než radost. Čím to?
Častokrát přemýšlím, jaký vliv má současná doba na to, jak se cítíme. Máme v mnoha ohledech život usnadněný – otočíme kohoutkem – voda teče, dotkneme se vypínače – světlo svítí, se známými i neznámými můžeme být v kontaktu pomocí sociálních sítí a vidět se, kdykoli se nám zachce, většina z nás má před domem auto, do kterého sedne a jede tam, kam chce. Máme mobilní telefony, krásné oblečení, chodíme do divadel, ale také hlavně se nás zatím přímo netýká válka, přesto jsme smutnější než v dobách válečných. Někde jsem četla, že lidé jsou v současnosti méně psychicky odolní právě kvůli nedostatku válek – zpohodlněli jsme a jsme smutní. Velké procento z nás užívá pravidelně antidepresiva, srdce si vylívá na sociálních sítích a neustále hledá, co ještě udělat, abychom byli šťastní.
Vše z toho, co jsem zmínila výše, by nám teoreticky mělo život usnadnit. Prakticky je to spíše velká dávka „depresiva“. Denně si zapneme internet, dozvíme se, kdo si nechal dobrovolně odebrat vaječníky, co exekutoři zabavili, dalších X zabití, další vlna uřezávání hlav, … Po cestě z práce si to stejné přečteme v novinách. Přijdeme z práce, kde jsme také ve stresu, pustíme si televizi a z té se na nás řítí další vlna negativních zpráv, která je ukončena roztomilým štěňátkem nebo koťátkem, to aby to končilo vesele. Přece – konec dobrý – všechno dobré! Ještě se divíme, že nás ty smutky někdy přepadnou? Nebylo by nám bez médií lépe?
Často máme tendenci si štěstí podmiňovat, např. něčí láskou, dosáhnutí určitého cíle, získáním něčeho. Znám jednu dívku, která ke štěstí nutně potřebovala nový iPad, dostala ho, rodiče přece chtěli, aby byla šťastná. Myslíte, že jí to štěstí přineslo? Na malou chvilku, potom se ta propast smutku ještě prohloubila. Podmiňujeme si to různými věcmi a city – budu šťastná, až budu vážit o deset kilo méně, mít kratší nos a delší nohy, mít nový telefon, nové BMW, lásku známého herce, fialové vlasy, udělám školu, získám práci, uvidím růžového slona, … Kolikrát jsou ty podmínky opravdu až směšné.
Velkou inspirací jsou pro mě osobně děti. Dokáží se radovat, opravdu upřímně radovat a být šťastné, smějí se všemu, každá maličkost je činí šťastnými... Občas bych si i já přála být znovu malým dítětem, které je šťastné, že si hrálo na písku... Věřte, že i mně to někdy (často) líp kecá (píše), než dělá... :-)
Štěstí není podmíněno nikým a ničím. Právo na štěstí máme všichni, je jen a jen v našich rukou a v naší hlavě. Šťastnými nás neudělá cíl, který máme, ale cesta za naším vysněným cílem. Ať už je to cokoli, vydejme se třeba hledat Malého Prince, budeme-li na té cestě šťastní.
Přeji Vám krásné a šťastné jaro…
Vaše Veronika (www.facebook.com/vaseVeronika)
