Zamyšlení o rozhovoru s bezdomovcem

S Vojtou jsem se dal do řeči poté, co si řekl o pár drobných. Ani nevím, odkud se tam najednou objevil. Působil jako vysloužilý skřípající koráb v širém moři. Kolébavou chůzí se došoural k mé lavičce. Ztracená existence v parku před hlavákem. Jen co se usadil, hned se na mě otočil s prosbou o peníze. Okamžitě jsem instinktivně odmítl.

Po chvíli se osmělím a zeptám se, proč si nenajde práci. Prý nějakou měl, přidával do míchačky. Pak mu prý ale soukromník nezaplatil. Dělal u něj na černo a dostal padáka. Smůla, hloupost nebo jen tvrdá realita kapitalismu moderní doby? Vymyšlená báchorka alkoholika, nebo krutý pravdivý životní příběh obyčejného člověka?

Že prý už si práci hledat nebude, že skončil. Že už ho stejně v jeho věku nikdo nezaměstná…
A jak že se bude živit? Že prý nijak. Nějak to dožije. Na milodarech, na polívce z charity, která se prý nedá jíst, nebo o hladu.

Že prý už dva dny nejedl. Nabídnu se, že mu koupím bagetu. Byl skromný (a nebo už jen přestal věřit v lidskou dobrotu), a tak chtěl jen něco malého.
Byl opravdu skromný a pořád namítal, že prý bageta je příliš drahá. Nakonec si vybral sýrovou. K tomu jsem mu koupil multivitamínový džus.

Pak jsme šli zpátky do parku. Říkal, že musí být na sluníčku. Pomalu ukusoval a povídal mi o tom soukromníkovi. Že prý už měl u něj vyděláno třicet tisíc…
Teď spává na lavičce nebo kde se dá. Venku. Je třicet let rozvedený, svoje vnoučata ještě neviděl. Nechtějí ho vidět. Je mu padesát šest let a podle očekávání vypadá o deset let starší.

Prokousával se houskou dál a možná litoval, že jsem mu místo toho mulťáku nenechal raději tři pětky na krabičák... Nevím.

Centrem Prahy takto plují desítky korábů opuštěnosti a beznaděje. Bezdomovci s igelitkami a hustým plnovousem. S příchodem léta se zdá, jako by jich ještě přibylo. Jsou nezaměstnatelní a bez perspektivy. Může za to ta mocná neviditelná ruka trhu, která je odepsala jen proto, že mají pár let do důchodu? Nebo je to proto, že si prolili játra hektolitry alkoholu a je to na nich vidět už na deset kroků? Kdo zaměstná chlápka, co má v životopise za poslední tři pětiletky pouze povalečství a chlastání?

Po sklence vína se svět promění v krapet krásnější místo; ale litr krabicového, dávkovaný třikrát denně po dobu deseti let už o poznání zkreslí obraz reality. A i představu o zodpovědnosti, pracovní morálce, touze se sebevzdělávat a tak dále. Lopata je najednou moc těžká, počítač španělská vesnice a jakákoliv práce moc smradlavá…

Podobných příběhů, jako je Vojtův, mohou být stovky. Pili, a tak je manželka vykopla z domu. Začali pít trochu víc a ztratili práci. Začali pít ještě víc a ztratili přátele a známé. Začali pít ještě mnohem víc a zbořili i ty poslední normální sociální vazby.
Pijí, protože nemůžou najít práci. Nemají práci, a tak pijí. Existuje vůbec nějaký jednoduchý recept, jak z toho bludného kruhu ven?
Co takhle přestat pít ten krabičák a něco se sebou začít dělat? Vrátit se do místa bydliště, přihlásit se na pracák a zkusit začít znovu?

Někdo namítne, že kdo jsem já, abych je tady soudil. Nějaký jednatřicetiletý floutek, co se tu naparuje, protože teď je zrovna v ideálním manažerském věku a dělá kariéru… Věk je ale relativní. Já se pro samou práci (a blogování) ani nemám čas usadit. No a Vojta už byl v mém věku pět let rozvedený a jeho hvězda už asi pomalu začínala klesat. Snažil by se tehdy více, kdyby věděl, že jednou skončí na lavičce před hlavákem?


blogger #1195 © jan boettinger