Rozhodně nenavrhuji postřílet všechny narkomany, ale…

Zamyslel jsem se nad tím, proč se lidé vydávají na cestu tvrdých drog. I malé dítě přeci ví, že jsou smrtelně nebezpečné. Podle okolností, za kterých lidé začínají užívat tvrdou drogu, jsem je rozdělil do šesti typů.

1. Demonstrátor
Silná osobnost, většinou egoista nebo narcisista. Chce přes drogy demonstrovat svůj postoj ke světu. Myslí si, že je Jim Morrison nebo Cobain. Myslí si, že drogy jsou tím nejskvělejším způsobem mladistvé revolty vůči systému vybudovanému generací otců. Nebo chce prostě jen zapůsobit na své okolí.
Začíná fetovat proto, že to sám chce. Podstupuje rizika dobrovolně, kvůli svému egu a holt se mu to vymklo z kontroly.

2. Experimentátor
Většinou mladý člověk, často také silná osobnost, individualista, který to chce prostě zkusit. Proč? Ze zvědavosti. Je to neznámé a tudíž lákavé. Nestačí mu už to, co vyzkoušel, a chce víc.
I on začíná fetovat proto, že sám chce, nikdo ho nenutí. Je to z hlouposti nebo ze zvědavosti.

3. Zbabělec
Člověk slabé nátury. Nedokáže, nebo se nechce poprat se životem v reálném světě. Proto si svobodně zvolí cestu drog, jako cestu úniku z reality, kde jinak musí pracovat, vyplňovat formuláře na úřadě a stát fronty u pokladen v samoobsluze. Bohužel, i on začíná fetovat dobrovolně.

4. Následovník
Řadový člen party. Bojuje s nezájmem své vlastní rodiny a okolního světa. Potřebuje vůdce. Nemá svůj názor na svět. Není silnou osobností. Začíná fetovat proto, že v partě fetují všichni. Bez party by nebyl nikdo. V partě je aspoň řadovým členem. I když to tak nevypadá, i on se vydává cestu tvrdého fetu dobrovolně.
Ne všichni se na této planetě rodí, aby se z nich stali vůdci. To je ale ještě neodsuzuje k tomu, aby museli zkoušet každou pitomost, jako jejich okolí. Nejdůležitější roli zde hraje rodina a výchova.

5. Psychicky nemocný
Psychicky labilní nešťastník, sužovaný například depresí či jinou psychickou nemocí, který se rozhodne pro únik z kruté reality své nemoci prostřednictvím drog.
Naštěstí už nežijeme v komunismu, kdy byly psychické potíže, jako třeba poruchy nálad, tabu. Dnes se o tom mluví zcela otevřeně a spousta lidí vyhledává odbornou pomoc sama. Díky štědrému zdravotnickému systému je v naší republice návštěva u psychologa nebo psychiatra hrazena ze zdravotního pojištění. Není vždy jednoduché udělat ten první krok, a vydat se do náruče odborníka. Někdy se může zdát náruč tvrdé drogy jako jednodušší řešení. Nicméně i v tomto případě se jedná o dobrovolný nástup na cestu zkázy, byť ovlivněný psychickou chorobou. Tento typ lidí je skutečně nemocný. Ale ne nemocí zvanou narkomanie. Ta je až produktem nezodpovědného chování.
Zde musí hrát první housle zdravotnická osvěta, která zařadí psychické choroby do stejné linie jako třeba chřipku. Zmizí poslední mýty a předsudky, které mnohdy stojí za špatným rozhodnutím psychicky nemocného člověka.

6. Oběť
Největší nešťastník ze všech skupin, a snad jediný typ lidí, kteří nastupují cestu drog nedobrovolně. Jedná se o jedince, kteří vyrostli v extrémně asociálním prostředí, kde oba rodičové mohou být drogově závislí, žijící na pokraji společnosti. V dětství nepoznal lásku a normální rodinu, a drogy měl před očima od malička. Cesta tvrdé drogy se mu pak může zdát jako jedinou možnou cestou životem.
Takovíto lidé se z toho zákonitě sami nevyhrabou, pokud tedy nedisponují nadprůměrnou vnitřní silou nebo je nepotká neskutečné štěstí v podobě milionáře z Pretty Woman.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že většina lidí, kteří uvíznou ve smrtící síti tvrdé drogy, volili svobodně a při plné vůli. Narkomanií nijak neonemocněli, nechytili žádný vir, ani se s tím nenarodili. Někteří jsou sice nemocní, ale ne vinou drogy, nýbrž dědičnými predispozicemi, které jim byly dány do vínku. Narkomanii propadli jen proto, že tvrdá droga je silnější, než oni sami. To ale není skutečnost nová, ale jak samy tvrdé drogy stará. Lidská vůle bez odborné pomoci jen zřídka kdy zvítězí nad mocí tvrdé drogy. A v tom je její největší nebezpečnost.

Proto svůj postoj ze svého posledního blogu zopakuji: navrhuji postavit konzumaci tvrdých drog mimo zákon, protože je nebezpečím po naši společnost a přímo financuje jiné nelegální činnosti.

Samozřejmě chybovat může každý. Zejména v případě experimentátorů. Není třeba hned někomu ruinovat život. Při prvním zadržení by stačila nařízená ústavní léčba, u lehkých případů pak docházení na terapie u odborníka. Při recidivě by se potom tresty zvyšovaly. Rozhodně nenavrhuji postřílet všechny feťáky bez výjimky, nebo je odvézt někam k lesu a tam je svrhnout do starého lomu. Nepopírám, že se k nim musí přistupovat individuálně a že musejí dostat druhou šanci. Ale je potřeba účelově hájit zájmy většinové společnosti, která je konzumací tvrdých drog přímo i nepřímo ohrožena.

Ještě před zavedením nové právní úpravy by mohla být dána všem feťákům bez výjimky šance nastoupit dobrovolný rehab. Každý by tak byl postaven na stejnou startovní čáru. Na nikoho by nebylo rázem pohlíženo jako na kriminálníka. Každý by měl stejnou šanci se rozhodnout, na kterou stranu se postaví.

Není pravdou, že zákazem tvrdých drog by došlo k rozvoji podsvětí, jako tomu bylo v případě prohibice. Po alkoholu tehdy byla masivní poptávka, neboť ho konzumoval každý druhý. V případě drog se jedná jen o několik tisíc uživatelů. Nemusí být tedy pravda, že by se zákazem konzumace tvrdých drog zvýšila kriminalita.

Počet uživatelů tvrdých drog by klesl. Kdyby tvrdá droga byla nekompromisně postavena mimo zákon, mnoho experimentátorů a demonstrátorů by si nechalo zajít chuť. Razantně by ubylo také začínajících z řad zbabělců a následovníků.

Nemyslím si, že současná pravidla hry problematiku narkomanie nějak výrazně zlepšují. Pouze ji eliminují, drží ji pod pokličkou, a občas to jako z papiňáku zasyčí ven, to když už je tlak příliš veliký. To se pak pro nápravu napumpuje do systému o pár miliónů navíc a v papiňáku se to zase na chvíli uklidní. Dlouhodobě to však neřeší nic. Poslední únik páry z tlakového hrnce rozpoutal žloutenkovou epidemii. Co rozpoutá ten příští?

blogger #1195 © jan boettinger