Proč se ženy malují?

Je v tom touha líbit se? Je v tom touha vypadat lépe? Je v tom touha vypadat jako někdo jiný? Co je to za sílu, která hypnotizuje ženy a jako náměsíčné je vleče do drogérií, kosmetických salónů a parfumérií za jediným cílem - koupit si novou dávku líčidel, a hned druhý den ráno si jí pořádnou vrstvu napiplat na obličej?

Jak že to vzniká idol dokonalé krásy? Ze stále více se rozrůstajícího stáda nejkrásnějších krásek světa se vybere speciální obličej a tým kosmetických vizážistů pak na něm hodiny vytváří dokonalou podobu. Pak nastoupí maník s Photoshopem, který doladí barevnost, kontrast, stíny, ba i tvar, prostě všechny nedopatřenosti a nedodělky, které si Matka Příroda dovolila dopustit a na co už tým profíků se šminky nestačil. Pak se to ještě správně nasvítí a na svět se zrodí dokonalé božské dílo hodné první stránky lifestylového magazínu, který ženám hlásá, že toto je ta pravá krása.

A maminy, servírky, úřednice, sekretářky, prodavačky, všechny ženy tohoto moderního věku, kde vzhled znamená tolik, to všechno žerou. Kupují tučné magazíny s lesklými obaly a s příbalovými blbostmi, jako lákadla ke koupi. A tyto periodika správného stylu moderní ženy jsou uvnitř napěchované reklamami na skvělé šminkovací náčiní té nejlepší kvality a světové značky, která ženám zaručí, že je promění v dokonalou krásku, jako ty vyfotošopované modelky, s perfektní pletí, bez pupínku, bez hrbolky, bez dolíku, bez jakékoliv nepřesnosti. I v tom nejostřejším světle reflektorů vypadá pořád perfektně. Za každého počasí. Dokonalá. A ubohá normální žena, pohybující se mezi ložnicí, kuchyní, openspace kanceláří a supermarketem… se chce taky líbit. Chce být také dokonalá. Ale v reálu to ne vždy funguje.

Heslo „účel svědčí prostředky,“ zdá se, někdy vede ruku ženy, snažící se napodobit magazínové krásky. Představuji si, jak to asi probíhá někde u ní v koupelně, jak nanáší další a další vrstvu mejkapu a snaží se překrýt přirozenou nerovnost povrchu své tváře. Štětečkem rozmetává další a další nánosy po své pokožce, která už se začíná pomalu dusit. A výsledkem je dílo podobné brizolitové omítce na rodinném domku z konce osmdesátých let.

Nemám nic proti decentnímu malování. Každý má právo vypadat dobře. Líbí se mi, když žena dokáže vystihnout málem mnoho. Někdy stačí jen zvýraznit trochu řasy a stačí to. Ale co je moc, to je příliš. Pak jdete na rande s holkou, která má na sobě namalovaný nějaký obličej někoho jiného, a vám představivost jede naplno, jak ta ženská bude asi vypadat, když se večer odmaluje. Polekám se či nepolekám? Poznám ji ještě?

K čemu je dokonalá krása, která praská a odlupuje se při první větší aktivitě mimických svalů v obličeji? K čemu je perfektní účes, když se holka nenechá ani pohladit, protože má účes tak zafixovaný tužidlem, že už by to po pár dotecích nikdy nedala do původní fazóny? K čemu je výrazná rtěnka, když se rty pod ní nesmí vášnivě políbit, neboť by se rudá barva rozmazala mimo vytyčené linky?

K čemu je kráska, která když se odmaluje, tak rychle zhasíná světlo a nechce se ukázat, že není perfektní, a s prvním ranním rozbřeskem už se chytá šminků, aby už zase byla krásná, dokonalá… namalovaná figurína?!


blogger #1195 © jan boettinger