Lidé si stále ještě neváží práce

Bouře finanční krize zuří čím dál silněji. Lidé se třesou o svou židli, mají strach z budoucnosti, nezaměstnanost roste, počet volných pracovních míst klesá. Nad naší zemí se rozprostírá těžký černý mrak nejistoty a zdá se, že pršet hned tak nepřestane. Krize se prý bojí osmdesát procent našich občanů! Ale čeho se ti lidé bojí? V naší porevoluční historii prý nebylo hůře.

Ale bylo. Celostátní průměr nezaměstnanosti je 7,7 procenta, což je stejně, jako v únoru 2007, kdy žádná finanční krize nebyla. Jen pro porovnání v roce 2000 jsme se potýkali s nezaměstnaností 8,8%. Z tohoto pohledu jsme na tom uprostřed zuřící krize relativně dobře. To potvrzují i čísla ze zahraničí. V EU máme pátou nejnižší nezaměstnanost, dvakrát menší, než ve Španělsku. Jsme na tom lépe než silné ekonomiky jako Francie, Německo nebo Švédsko.

Ale nechme čísla čísly. Šokující je ten údaj, že plných 80 procent lidí se bojí finanční krize! To mi nejde do hlavy.  Jak se chová zaměstnanec, který se bojí o své místo? Pracuje lépe, pečlivěji, zodpovědněji. Když působí ve sféře služeb, poskytuje přirozeně službu kvalitnější. Když je ve sféře výroby, snaží se vyrábět kvalitněji. Neboť pokud nebude, možná se on první dostane na seznam propouštěných lidí ve firmě. Zdá se, že ve svém obyčejném životě se zřejmě pohybuji pouze mezi těmi 20ti procenty.

Možná mám pech, ale v supermarketech s potravinami potkávám ty samé kyselé ksichty prodavaček, jako v dobách, když se nikdo o místo nebál. V obchodech mi na pozdrav odpoví málokdy. Zeptat se na to, kde třeba najdu mouku, se někdy rovná zkoušce bobříka odvahy. Člověk si nikdy nemůže být jistý, jak hrubě ho odbudou. Nedávno jsem viděl, jak regulérně nasraná doplňovačka zeleniny masírovala slovenskou zákaznici za to, že jí vůbec nerozumí, když se ptala slovensky po různých druzích zeleniny. Hrubě se na ni obořila, co se furt tak blbě ptá. Musel jsem zákaznici poradit sám. Ještě se mi omlouvala, frustrovaná, že neumí úplně dobře česky. Kam se poděla ta magická věta kapitalismu „zákazník náš pán?“ 

Nedávno jsem si kupoval kalhoty. Línější prodavačku jsme nezažil. Informaci o tom, jakou by mi doporučila velikost, bych vypáčil dříve z vězně v Guantánamu. Bylo jí zatěžko mi dokonce poradit, jestli mi kalhoty sednou nebo ne. Z kabinky jsem si pro další kusy na vyzkoušení musel chodit sám. Ta rozhodně nevypadala, že se třásla o své místo. Inu, asi patřila do těch dvaceti procent. Šťastná to žena. A šťastná i její kolegyně, která se líně šourala ke kase, aby mi řekla, že je pokladna zavřená, ať jdu do dětského oddělení, kde jsem nenašel zase nikoho. Pak se přiloudala další dylina, která zase neuměla vyplnit formulář pro švadlenu na zkrácené kalhot. A manažer obchodu nikde. Prodejna zalitá štěstím, imunní proti finanční krizi a hrozbě propouštění.

Ale nejde jen o obchody. Co třeba restaurace? O milého číšníka nebo číšníci člověk zavadí jen málokdy. Když mě někdo obsluhuje v restauraci, tak nepotřebuji mít pocit viny, že mu způsobuji křečové žíly, že se kvůli mně musel zvednou ze židle a donést mi jídelní lístek. Pak se jeho ksicht při placení protáhne ještě do větší nakvašenosti, když mu dávám dýžko jen na zaokrouhlení do desetikoruny… ale co čekal za svůj mizerný servis? A čeká, že se k němu znovu vrátím? Já platím za přátelský přístup a úsměv, ne za nakyslou okurku s tikem pod okem pokaždé, když mám další objednávku a on se musí doplazit.

Všechny ty statistiky, jestli se někdo bojí či nebojí krize, jsou k ničemu. Moderní člověk je tvor bojácný a část lidí by přiznala, že se bojí krize i v období největší konjunktury. Proto podobné průzkumy akorát straší lidi. Ale bylo by zajímavé udělat průzkum mezi zaměstnanci, kolik z nich si ráno při příchodu do práce zapíná dříve soukromý email než pracovní. Kolik jich denně stráví minimálně půlhodinu chatováním na skypu nebo icq. Kolik z nich jich používá služební telefon k vyřizování soukromých záležitostí a v pracovní době. Kolik z nich bere pátek jako malou sobotu, kdy se člověk předřít nemusí a odchází se dříve. Kolik z nich fixluje příchody a odchody. Kolik z nich si pořád na něco v práci bezdůvodně ztěžuje. Kolik z nich skutečně dělá „alespoň“ na osmdesát procent. Kolik z nich se na konci směny zamyslí nad tím, jakou hodnotu svému zaměstnavateli ten den přinesli?

Posuzuji svět kolem sebe podle svých hodnot, ne podle statistik postavených na rychloprůzkumu mezi dvanácti stovkami respondentů. A proto se nebojím finanční krize. Protože pracuji pořád stejně, jak před krizí, tak po krizi. Pracuji pořád stejně dobře, tedy se snahou vygenerovat svému zaměstnavateli co největší zisk při vybudování co nejlepšího vztahu s dodavateli a zákazníky. Ne kvůli krizi, nebo ze strachu před ní, ale čistě z principu, když už něco dělám, tak to dělám pořádně - a buduji si tak pozici nepostradatelnosti.

Není jednoduché, něco se sebou udělat a neustále na sobě pracovat. Ale je jednoduché brblat o šéfovi, o platu, o mizerné kvalitě pracovního prostředí… A vůbec nejjednodušší je vše svádět na finanční krizi!

blogger #1195 © jan boettinger

Zdroje:
http://www.kurzy.cz/makroekonomika/nezamestnanost/?G=4&A=9&page=3
http://www.finance.cz/ekonomika/prace/nezamestnanost/
http://www.csas.cz/banka/menu/cs/banka/nav20080_vyvoj_nezamestnanostieu_0
http://ekonomika.idnes.cz/nezamestnanost-v-eu-v-unoru-citelne-vzrostla-na-7-9-procenta-pqc-/eko_euro.asp?c=A090401_110316_eko_euro_pin