Jsem bezdětný, a tak mi to může být jedno,…

…že se zadlužíme až po uši. Klidně ať jsou současné náklady státního rozpočtu co nejvyšší! Nehledě na schodek, hlavně ať se mám dobře já! Teď a tady! Může mi to být fuk, že dnešní děti budou splácet jak mourovaté. A nejen ony, ale i jejich děti a děti jejich dětí. Jen ať platí…

Ale mně to jedno není! A tak nechápu, proč českým rodičům, prarodičům a praprarodičům to jedno je? A co víc, schodek státního rozpočtu vítají? Že je to hloupost? Není. Jak jinak by se mohlo stát, že vrcholný politik odchází z kanceláře překlenovacího premiéra, kde mu hodil na hlavu seškrtaný rozpočet, který právě schodek snížit měl? Politik to udělal jen proto, že čeká navýšení svých volebních preferencí navýšením podpor různým skupinám. Dejme víc důchodcům! Dejme více rodinám s dětmi! Dejme více nezaměstnaným! Dejme více sociálně potřebným! Dejme více tam či onam… a všechny ty skupiny lidí z tama či onama nás za to budou volit! A oni skutečně budou! A schodek poroste vesele dál…

Je jedno, že schodek už není dávno schodkem, ale solidně vysokou zdí, přes kterou se hned tak naše ekonomika nepřehoupne.  Je před volbami a náš stát se chystá utratit o 230 až 260 miliard více, než stačí vydělat! Rozdíl 7%, slovy sedm procent státního rozpočtu! Jen na splátky dluhu  vydáme příští rok neuvěřitelných 65 miliard!!!A politici dělají, jako by se nechumelilo. Pořád dokola se ohánějí, že 80% výdajů státního rozpočtu jsou mandatorní výdaje – tedy vyplývající ze zákona, a nelze na ně proto sáhnout. To je ale jen alibistická výmluva.

Jak může zákonodárce, tedy osoba, která tvoří, navrhuje a schvaluje zákony, tvrdit, že nejde něco změnit, protože je to chráněno zákonem? Navíc v partyzánských dobách, kdy prý jde změnit ústava za sedm dní?

Jsem pro razantní škrty. Ať se změní zákony! Ať se šetří v době, kdy je potřeba šetřit! A ať se udělají progresivní kontroly hospodaření se státními penězi. Garantuji, že by  se pár desítek ZBYTEČNĚ  utracených miliard velmi rychle našlo. Možná i stovek miliard. Jsem jen obyčejný občan a k velkým sumám se nedostanu. A přesto jsem se nedávno sešel s partou jakýchsi zoufalců z jedné příspěvkové organizace, snažících se utratit přiklepnuté statisíce na projekt bez konceptu, bez plánu a bez jakéhokoliv společenského významu. Jen za každou cenu utratit, utratit, prosím, rychle utratit!!!

Šetřit by se dalo. Jen kdyby se chtělo! Jen kdyby spousta politiků nebyla zaháčkovaných ve státních zakázkách. Modrá či oranžová, praš jak uhoď, oba se u premiéra vystřídali se stejným výsledkem – se škrty si pan Janota může akorát vytřít…

Jsem bezdětný. Young professional, jak říkají Amíci. Typický představitel sobecké generace. Singleton myslící jen na sebe. A přesto mi budoucí osud naší země není lhostejný. Jak je tedy možné, že drtivé většině našeho národa, které potomky má, to, zdá se, jedno je? Nebo přeci jen není a politici sázejí na špatnou kartu? Uvidíme v nastávajících volbách.

blogger #1195 © jan boettinger