Jak jsem se zamiloval do retardované sestřenice

Řekla, abych se toho, k sakru, nebál! Nebál se a šel do toho s otevřeným srdcem! A řekla to s takovou nehranou upřímností a zápalem… možná živeným tou jednou sklenkou zrzavé whisky, co jsme si dali po cestě na zahřátí. Tolik ji ta myšlenka rozpálila, až jsem ji musel tišit – seděli jsme v sále na přednášce někoho významně chytrého a chytře významného, který se zrovna uveleboval za mikrofonem. A v jejím pohledu tančily plamínky vášně, když sestřelovala můj suchopárný popis mého kotrmelci naplněného milostného života… neboť ta má pravá pořád ne a ne přijít.

Naštěstí žádný projev netrvá věčně a brzy se uvolnily kravaty i zátky od lahví šampaňského. Raut pro pozvané se nevnuceně rozběhl a my se vmísili do davu hostů.
„Budu tvoje sestřenice,“ pohotově vyřešila problém, jako koho ji budu představovat.
„Retardovaná…“
Aby mohla být rozpustilá a dělat mi ostudu?
Hravě, až uličnicky; ne zákeřně… a už si neohroženě prorážela cestičku tlačenicí za odcházejícím premiérem, aby mu popřála vše nej do nového roku a řekla mu, jak moc mu fandí a že by bylo strašně fajn, kdyby kandidoval v jarních volbách. 
Sestřenice? Proč zrovna sestřenice…? Jako že tu jsme spolu ale přitom tu nejsme „spolu“?
Chytré, jako od Horákyně.
S milým úsměvem nad sklenkou řetízkujícího nápoje porušovala etiketu v hovoru s panem Drobným, shodou okolností učitelem etikety. V úsměvné póze, v mírném předklonu, s dokonale uvázaným motýlem pod krkem, hltal každé její slovo. Ona v ležérních bílých kalhotách a černé designové košili, v botkách bez podpatků a s náhrdelníkem z umělých perel svým žárem spalovala všechny dámy ve večerních róbách. Já zločinec, neřekl jsem jí, jak moc VIP to bude, ona mi to teď s lehkostí vracela svou retardovanou sestřenicí.
Obraz Bohyně už dávno zmizel. Rozplynul se v noci před třemi měsíci, v noci, kdy jsem pochopil, že Bohyně se líbat nesmějí. A co retardované sestřenice? Ty se líbat smějí?
Zamknul jsem své srdce, pár let tomu na zad. Ze zbabělosti? Nebo z opatrnosti? Nebo jen proto, že jsem zkoušel už přespříliš dlouho, přespříliš často a přespříliš intenzivně? A ona mě sežehla svou poznámkou o otevřeném srdci… když jsem jí povídal o jiných, jak kolem mě plují, občas s mezizastávkou postel… Plují, proplouvají, ale nenaplňují.
„To musíš otevřít srdce!“
Otevřít… ale jak?, když to své jsem obalil kusem ledu a ukryl někde hluboko v temné jeskyni svého nitra… co jiného se dá dělat - v moderní době, plné závazků na dobu určitou…, na čemž já sám intenzivně participuji…
Otevřít své srdce? Nemyslitelné! Proč? Ze strachu? Ze strachu z čeho?
Nebo snad z vyčerpanosti…?
Než jsem potkal ji – už potřetí.
A uvědomil si to.
A v tom uvědomění se najednou nedokázal pořádně vykváknout.
Nebo za ní alespoň vykřičet do mrazivé noci tu větu… když cupitala po křupavém sněhu na svou tramvaj do svého bytu … kdysi nedotknutelná Bohyně. Dnes retardovaná sestřenice.
Retardovaná sestřenice,
které jsem otevřel své srdce.

blogger #1195 © jan boettinger