Jak jsem potkal Bohyni

Začalo to tak nevinně. Pod jedním ze svých článků jsem od ní našel komentář, na který se nedalo nezareagovat. A ona byla ještě pořád on-line a odepsala. Tak jsem jí poslal rovnou email.  A znovu přišla odpověď. Taky bloggerka, pouze ne na idnesu, ale na konkurenčním serveru. Poslala mi odkaz a já se začetl do jejích článků.

Měla svěží styl psaní - veselý, pozitivní a zábavný. Avšak nikoho nešetřila, zejména muže ne. Ale četlo se to samo a docela jsem se i zasmál. Probíral jsem jeden článek za druhým, hltal její řádky a pomalu ve mně začínala narůstat touha poznat tuhle ženskou trochu blíže. Požádal jsem ji o fotku a ona mi ji poslala - aby prý nebyla naše diskuze tak anonymní.  S napětím jsem čekal, až se fotka stáhne z emailu. Pak jsem ji rozkliknul a rázem jsem koukal do nádherných hnědých očí. Ani sto přídavných jmen by mi nestačilo, abych vykreslil jejich krásu. Nejsilněji na mě však zapůsobilo, že ty její oči byly hodné. Vyřazovala z nich jakási pozitivní dobrota, která se vůbec neslučovala s břitkostí jejích textů, kdy občas balancovala na hraně feminismu, že ji někteří diskutující křižovali jako namyšlenou paní dokonalou.

Ale ty její oči, ty odkrývaly něco mnohem hlubšího, než jen dámičku s nosem nahoru a se syndromem neuspokojitelnosti a neukojitelnosti. V jejím jasném pohledu, dokresleném jemným úsměvem, bylo cosi klidného a přívětivého, co lákalo, abych se na ten obličej díval znovu a znovu. Jako bych doufal, že objevím její skryté druhé já - možná citlivou duši romantičky, obalenou neprůstřelnou slupkou jejího sebevědomí, kterou si jen pomáhala udržovat odstup. Rázná a cílevědomá,  přesto však hledající a plná očekávání, tajných tužeb a nároku, že i ona má právo na upřímné objetí a lásku.

A tak jsem sehnal lístky na operu a pozval ji. Šance jedna ku stu, že půjde? Nebo ještě menší? Kdo by šel na rande skoro naslepo s chlápkem v oranžových brýlích? Ale ona pozvání přijala! A já začal počítat dny do našeho setkání.

Ani v jejich esemeskách, kdy jsme si domlouvali zvláštní znamení, abychom se vůbec poznali, jsme nenašel stopu po aroganci nebo nějaké namyšlenosti.  Prostě normální ženská, která ví, co chce, a na kterou je proto spoleh, že přijde včas a nebude skuhrat, že jí tlačí lodičky, nebo že se zrovna ten večer ochladilo a ona si vzala jen lehkou šálu přes šaty na ramínkách.

A rázem jsem se vrátil nejmíň o dekádu nazpět, když jsem stál před zrcadlem a studoval se a proklínal každou drobnou nedokonalost své osoby, umocněnou touhou udělat co nejlepší dojem. Sám jsem se nad tím pousmál - nad tou svou skoro chlapeckou nervozitou z nějakého rande nerande, kdy beru skoro úplně cizí ženskou do divadla. Tak jsem si nalil panáka slivovice – na kuráž, ať tam pak nestojím jak tvrdé Y, neschopen kloudné věty. Klidně to přiznám – byl jsem nervózní, ale užíval jsem si to. A pak jsem kráčel ke stolku pod slunečníkem, kde seděla se sklenkou vína, a poprvé kouknul do těch jejích očí na živo… a byl jsem rád za toho panáka, co se mi rozléval tělem.

Ale už po první vzájemné výměně úsměvů jsem věděl, že s touhle ženskou to půjde. Že naše energie nehrají proti sobě. Právě naopak, že se spojují už od samého prvopočátku a snaží se nás - ty dvě dospělé figury, tak trochu inhibované počátečními rozpaky, vtáhnout do smělé konverzace. Jako bych ji znal už léta. Kamarádku z dětství, spolužačku ze střední, sousedku z vedlejšího vchodu. Nebo persónu z některého z minulých životů?  Je to jedno; potkali jsme se a bylo to velmi příjemné.

Zpěváci mohli mít zlato v hrdle a muzikanti mohli vyšperkovávat Mozarta do poslední noty, ale stejně jim to bylo pramálo platné. Mé myšlenky patřily jen jí. Občas jsem se obrátil a v šeru lóže uviděl její krásný obličej – tak trochu strnulý zaujetím, přesto pořád klidný a přívětivý. V jejích kouzelných očích se leskly divadelní reflektory a v tom bledém světle vypadala jako socha antické bohyně.

Pak jsme brouzdali noční Prahou a ona jen tak, mezi řečí, prohodila, že si mě v mobilu uložila jako Honza 2. A kdo byl ten první? No přece její přítel! Ale abych jí nekřivdil, zmínila se o něm už ve svých emailech. Že se potkali teprve nedávno a jen tak se oťukávají. Takže se mnou to vlastně nebylo ani rande. Věděl jsem to už od začátku a rozhodně nedoufal, že ji vyrvu ze spárů Honzy 1 (který bude rozhodnopádně mnohem větší trouba, než jsem já, a takovou antickou bohyni si tudíž nezaslouží!!!:-)).

Jen jsem prostě cítil, že jsme se měli potkat - dva absolutní cizinci v obrovském světě, kteří nemají společného nic, ale stejně tak by mohli mít společné úplně všechno.

A tento blog věnuji právě jí – Bohyni jednoho dubnového večera, kdy jsem cítil, že na světě vůbec nejsem sám.


blogger #1195 © jan boettinger