Já jsem mužský!

Tento blog je inspirován článkem Adriany Susky „Já jsem ženská!“

Odkud se vzala, generace sebevědomých žen, odkojených seriálem Sex ve městě a lifestylovými magazíny, veřejně se chlubící, že muže k životu nepotřebují, protože si dokážou samy opravit prkýnko na záchodě? Vymodelované fitkem a bikram jógou, zdokonalené solárkem a welness. Hledající svého pana božského, který ne a ne přijít, neboť laťku posadily příliš vysoko. A potíž je v tom, že ony ve své dokonalosti nehodlají slevit ani o píď. Proč taky, pracovaly na sobě tak tvrdě, mají univerzitní vzdělání, svou kariéru, dobře placenou práci, dokonalé tělo i makeup, vlastní byt a auto…

Ale kdo je ten pan božský? Chlápek po všech stránkách tak dokonalý, že má na to (a nebude se zdráhat) odkopnout ženu v jejích pětatřiceti pro ženu pětadvacetiletou. Tak to chodí!

Světem se toulá spousta rozumných chlapů, možná ne perfektně vypadajících, neřídících nejrychlejší auto, pouze s průměrným platem, ale zato jsou připraveni k věrnosti, založit rodinu a občas spravit tu kapající kohoutek, tu dolít brzdovku. Ale to moderní dokonalé slečně zřejmě nestačí… Proč jít do kompromisů, když single život je tak úžasně prima a in. K smontovaní konferenčního stolku není potřeba nějakého smradlavého chlupatce. Stačí návod z Ikey a šroubovák. Když ne pan božský, tak raději nikoho. Na snídani zajdou do své oblíbené snídárny (to slovo opravdu existuje?) a po nocích rozjímají o makroekonomii… a sex? S jejich dokonalostí - na počkání ve městě.

Ale co se stane s těmi sebevědomými dnes třicátnicemi F., M. a jinými za pět let? Pokud na sobě nebudou makat jako Madonna nebo investovat do plastiky jako Cher, tak se začnou dít věci. Facelift přestane fungovat, prsa podlehnou gravitaci a rovnice výdej kalorií při spinningu mínus příjem tuku ze šlehačky na vídeňské kávě se pohne díky hormonům výrazně do mínusu. Na jejich místo nastoupí zbrusu nové, svěží energické třicátnice, plné odhodlání ulovit jejich plat a dokonalého samce. A za dalších pět let to nebude lepší. A co teprve za dalších pět let? Budou si ještě pořád tak nadšeně samy opravovat prkýnko na záchodě, nebo se budou tlouci do hlavy, že tehdy – v rozpuku své největší krásy -  neslevily ze svých požadavků…

Možná o tom slečna Adriana za pět let napíše. Než to ale udělá, rád bych jí oznámil, že já jsem mužský, a rád jí pomůžu z kabátu a rád ji odsunu židli v restauraci. A dobrá zpráva pro ni na závěr – nejsem tu na světě jediný.

blogger #1195 © jan boettinger