Blogování jako terapie?

Nikdy nebylo publikování jednodušší. Stačí mít počítač, internetové připojení a touhu vytroubit do internetové sítě své názory, myšlenky, komentáře, trápení, frustrace, deprese nebo nevyslyšené touhy. Brouzdal jsem seznamem bloggerů na iDnes a spočítal si, že je zde registrováno téměř dvanáct set bloggerů. Úctyhodné číslo, vezmeme-li v potaz že blog iDnes teď v květnu oslavil své první narozeniny.

Tak jsem nelenil a u příležitosti tohoto malého výročí jsem si taky blog založil. Pokud dobře počítám, jsem číslo 1195. A hned jsem si položil základní otázku: proč vlastně blogovat? Odpověď jsem se vydal hledat do mezinárodního světa bloggerů. Tak například softwarový inženýr Abhijit Nadgouda píše: „Blogování je pro mě skvělá a poučná cesta, celá řada terapeutických sezení se sebou samým a zjištění, že i já mohu vybudovat svůj vlastní myšlenkový proces…“ V současném hektickém světě se někdy zdá, že skoro všichni by nějakou tu terapii čas od času potřebovali. Není tedy divu, že blogování nabírá na popularitě.

Hned mě začalo zajímat, kolik lidí na světě se už přede mnou vydalo na tuto neuvěřitelnou cestu auto-terapeutických sezení. Podle serveru Blog Herald existovalo už v roce 2005 na světě asi 50-70 miliónů blogů. A toto neuvěřitelné numero narůstá v tempu přes 70 tisíc nových blogů za den. Podle vyhledávacího webu Technorati se tak počet nových blogů každých pět měsíců zdvojnásobí.

Spisovatelka Michelle Kasprzak na svém blogu píše: „Blog nám umožní zmapovat vývoj našich myšlenek, utvářet styl psaní, a rozšíření sféry našeho zájmu... Nicméně, narážíme také na potencionální negativní aspekty, jako jsou útoky šílených anonymů, uvíznutí v síti narcisizmu, či vnitřní tlak psát pravidelně…“

Ano, psát pravidelně. Ne všichni to vydrží. Všiml jsem si, že na blogu iDnes u dobrých dvou třetin bloggerů zamrzla karma na nule. Podle Technorati jen pouhá polovina nových blogů zůstane aktivní déle než tři měsíce. Co vede ty tisíce lidí, aby si otevřeli blog a potom toho vzápětí nechali? Chtěli to jen skromně zkusit, nebo se naopak chvástat, nebo zrealizovat svůj spisovatelský sen, nebo se očistit? Či jen v rámci svobody slova spontánně vykřičeli do světa proud svých myšlenek a pak utichli? A nebo doufali, že si jich někdo někde všimne a vtáhne je do světa profesionální žurnalistiky, a to se nakonec nestalo? A nebo to mělo jen dotvořit jejich image moderního člověka s mobilem, iPodem, emailem a … blogem?

Každou minutu si někdo někde na světě založí blog. Tak jedna minuta z dnešního dne patřila mně. A teď tu píšu první článek na svůj nový blogu a říkám si, jak asi bude vypadat? A taky se sám sebe ptám, jestli vydržím přes tři měsíce. Jistý blogger Leigh v jednom svém komentáři píše: „Pořád se o sobě něco učím, a objevování svých hranic a blogování je jednou z možností, jak toho docílit.“ Tohle mi jako inspirace pro začátek stačí. Kéž by se i můj blog stal jednou inspirací a zábavou pro druhé. O nic jiného mi v tuto chvíli nejde. No, možná ještě o trochu té auto-terapie ;-)

Hezký den přeje blogger číslo 1195.

V tomto článku byly použity citace z http://michelle.kasprzak.ca/blog/archives/167 a http://lorelle.wordpress.com/2007/08/06/why-blog/
a informace z http://www.blogherald.com/2005/07/19/blog-count-for-july-70-million-blogs/, http://www.news.com/8301-10784_3-5890290-7.html