Základní instinkt: Vítěz má reaktor jinde. Ne na kravatě.

                Desítky let jsme je nemohli ani vystát a dodnes jimi vesměs opovrhujeme. Myslím, že je to zajímá asi stejně jako loňský sníh. Nejen my, ale i západní svět se jim po osmdesátém devátém roce minulého století škodolibě pochechtával a mnul si ruce, jak hezky tu studenou válku prohráli. Omyl, vážení. Už za nějaký čas možná zjistíme, že prohraná bitva zdaleka nemusí znamenat prohranou válku. A otázkou je, zdali ta bitva byla vlastně bitvou. Co když šlo jen o úsporné opatření poté, co sovětské impérium vysálo své satelity natolik, že by je muselo začít živit? To přece nebylo nutné – stačilo jim nalézt sponzory na západ od jejich hranic a zachovat si vliv jiným způsobem.

                 Ale zanechme spekulací o bitvách a válkách minulosti a zabývejme se tím, co by nás mělo trápit víc – bitvy a války současné a hlavně budoucí. A budoucí války, i kdyby jen studené, se povedou především o energetické zdroje. Raketově rostoucí ceny ropy, plynu či elektřiny patrně dnes už nikoho nenechávají na pochybách o pravdivosti takové prognózy. Konečně zápas o základní zdroje se vede už dlouho a stal se skrytou příčinou řady válečných konfliktů, a to zdaleka nejen studených. V posledních letech nabral však tento proces na síle i rychlosti díky aktivitám všemožných zelených hnutí nejprve v západní Evropě a nyní i u nás. Jejich politika se vyznačuje především tím, že postrádá nejen odborně nevyvratitelné argumenty, ale dokonce i jakoukoli elementární logiku.

                Volají po snížení produkce oxidů uhlíku, ale přitom jsou proti jaderné energetice, která je téměř neprodukuje. Zachraňují lesy a pralesy coby plíce planety, ale zároveň podporují masivní využívání biopaliv, které prohání plíce planety komíny všeho druhu.  Podle diktátu těchto menšinových, ale záhadně velmi mocných uskupení pak zemědělci pěstují dotované potraviny pro spalovací motory.  A tak technicky vyspělé státy přicházejí o možnost dalšího technologického rozvoje v oblasti jaderné energetiky a země rozvojové i o to málo, co měli jejich obyvatelé k snědku. 

                Víme to všichni. Přesto se nic neděje. Kromě toho, že náš premiér Topolánek přijde na tiskovou konferenci s kravatou s vyobrazením jaderného reaktoru, aby naštval předsedu Zelených Bursíka. O nic víc při prezentaci výsledků tzv. Pačesovy komise nešlo. Veškeré poctivé úsilí ekonomů, energetiků a vědců v komisi zastoupených nám všem je totiž k ničemu. A premiér to ví. Proto si vzal tu kravatu. Jako malý kluk, když pochopí, že se neprosadí proti vůli despotických rodičů a nechá se tedy alespoň potetovat. Teď, aby se neřeklo, je tu ještě oponentní komise, která se ovšem těžko může dobrat jiných závěrů – jádro a uhlí potřebujeme, jinak nám za pár let ceny energií vyskočí ještě víc. Dvojnásobek současných cen bude patrně patřit k těm optimističtějším předpokladům.

                Dokud má náš premiér za zády Zelené, provozuje kohoutí zápasy se šéfem opoziční ČSSD Paroubkem, a na kravatě nosí reaktor, nemá žádná komise, byť sebevědečtější, smysl. A zatímco u nás zasedají komise, do Ruské federace směřují náklady vyhořelého jaderného paliva. Ekologickým šílenstvím zasažené evropské státy se ho přece tak rády zbavují. A ruce si tentokrát mnou Rusové. Cenná druhotná surovina a státem podporované úsilí profesionálů při vývoji nejmodernějších technologií jaderných komplexů jim v budoucnu umožní ukojit řadu velmocenských ambicí. I kdyby EU pokryla území všech svých členských států ohyzdnými větrníky, síle ruské jaderné energetiky nebude schopná konkurovat. A se závislostí energetickou jde ruku v ruce i závislost hospodářská a politická. 

                Můžeme je tedy nesnášet, můžeme jimi vesměs opovrhovat, ale jedno jim nelze upřít – dokonalou strategii, která jim pomůže obstát v příští válce. Zvlášť, když mají k ruce tu partu, která si říká česká vláda a pracuje pro jejich zájmy, až se z ní zcela neekologicky kouří.  Než se totiž koalice pod taktovkou Bursíkových Zelených ujala moci, měli jsme docela dobře našlápnuto na budoucí pozici jedné z mála zemí EU, která by dokázala udržet pozici stabilního dlouhodobého vývozce elektrické energie. Což by pro Ruskou federaci do budoucna byla sice ne příliš velká, ale přece jen jistá konkurenční komplikace.