Vize nebo jistota?

„Do padlých se nekope, padlým se pomáhá.“ A to vám řekne senátor svolený za ODS skoro měsíc před volbami. V reakci na to, že otec zakladatel Václav Klaus nedoporučil voličům, aby současnou ODS volili. Už měsíc před volbami se ODS považuje za padlou. Co se pak na ní má otci zakladateli a voličům líbit? 

Každý, kdo jde do boje s poraženeckou myslí, je k politování a předem odsouzen k nezdaru. A politika je boj. Zápas o moc, chcete-li. Jen lidé, vybaveni mocí, kterou jim svěřili voliči, mohou prosadit své vize o dalším vývoji naší společnosti. Problém nastane, když ta vize chybí. Když se bojuje jen o posty a vliv na státní cecíky, ke kterým se přisává stále více vděčných parazitů. Pak se sází na jistotu. A každý, kdo má vizi, stává se nepřítelem. Protože vize je změna, naděje, příležitost, ale nikdy ne jistota. Není náhoda, že žádný z velikánů lidské historie nesázel na jistotu. Šli do neznáma, protože to známé už nedávalo potřebné odpovědi na nové otázky. Měli odvahu jít proti proudu a nikdy se nemohli považovat za padlé. I když často prohrávali. Vyhráli třeba až po smrti. Jejich vize je přežila, což by se nemohlo přihodit bez jejich odvahy a vytrvalosti za života.

Když jsem dávala dohromady volební blok Hlavu vzhůru, často jsem slyšela větu: „Šel bych do toho, kdyby do toho šel Klaus“.  A v duchu jsem odpovídala: „No, s tebou by to to tedy Klaus chytnul!“ Protože dotyčného nezajímaly vize, program ani myšlenky Václava Klause. Zajímalo ho jen, zda se se může „přisát“. Tito lidé jsou jako břečťan. Ovíjí se kolem silných kmenů a vysávají z nich život. Nemají vlastní páteř, vlastní myšlenky, vlastní program, vlastní vizi. Nemají hlavu vzhůru a tedy ani odvahu postavit se čelem všemu, včetně případného neúspěchu. To, že Václav Klaus veřejně přiznal, že bude volit právě blok „Hlavů vzhůru“ mě velmi těší. Ale i kdyby to neudělal, nepovažovala bych se za padlou. Nejde mi totiž o Václava Klause, jde mi o vizi Václava Klause. Vizi, podle které nejsme malý stát a malí lidé, kteří musí nutně podléhat diktátu těch silných. Stačí jen sebrat odvahu.

Svůj politický boj vedu už dlouho. Je vyčerpávající, stokrát prohraný a zdá se být marný v prostředí, které odvyklo odvaze a vizím a příliš přivyklo jistotám a zbabělosti. Ten boj ale vedu dál. Protože vím, že ty tzv. jistoty jistotami nejsou. Stojí na písku a je jen otázkou času, kdy se zhroutí jako domeček z karet. Kdy vyschnou státní cecíky neživené poctivou a tvrdou prací všech, včetně politiků. Kdy splaskne bublina evropského superstátu. Kdy vyšumí iluze, že jde o demokratické společenství, kde jsme si všichni rovni a směřujeme k prosperitě.  Kdy nás bída s nouzí přesvědčí, že jsme neměli sázet na iluze o jistotách, ale měli jsme se s hlavou vztyčenou jako svéprávní a svobodní lidé poprat o svoji zemi, o svobodu osobní i tu podnikatelskou. Třeba proti všem.

Položme si otázku: „Je opravdu nutné zase padnout až na dno, kdy už nemáme co ztratit a strach z neznámého se promění v naději? Není snad poněkud racionálnější zvednout hlavu včas a postarat se o sebe samé bez iluzí a pseudojistot? Ale asi ne. Asi to neuděláte a budete naslouchat těm, kteří vás přesvědčují, že se nic neděje, jen je třeba sem tam trochu něco poopravit. A slíbí vám modré z nebe, jako už tolikrát. Až toho modrého z nebe bude tolik, že vám spadne na hlavu i s těmi žlutými hvězdičkami, budu tady. Nebo třeba už ne – vím, že mám k dispozici jen jeden lidský život. Pak tu ale určitě bude někdo jiný, kdo beze strachu, s vlastní vizí a s hlavou vzhůru zvedne ten skutečný prapor pravdy a svobody. Zas a znovu.