Osvětim byla důsledkem, na zdroj nesmíme zapomínat

     Připomínkou osvobození Osvětimi vypuknou zítra oslavy 70. výročí konce druhé světové války. Je alarmující, znepokojující a tragické, že se stávají politickým kolbištěm, na kterém někteří politici a veřejní činitelé přepisují historická fakta a licitují s přítomností představitelů vítězných mocností na vzpomínkových aktech. Je to nejen nedůstojné, je to neuctivé a ponižující vůči těm, kteří se neváhali ve druhé světové válce postavit Hitlerovi a jeho fašistickým spojencům. 

     Bojovníci proti nacismu byli jednotní ve své odvaze a přesvědčení o zrůdnosti nacistické ideologie. Bojovali nejen za sebe, za své rodiny, za své matky a děti, bojovali nejen za svobodu svých zemí, ale pokládali životy i za svobodu občanů zemí zcela cizích, o kterých možná ani netušili, kde se nacházejí na mapě. Kádrovat proto nyní představitele vítězných mocností při oslavách konce války kvůli momentální politické konstelaci považuji za neuctivé, krátkozraké a lidsky nedůstojné. Je to plivnutí do tváře těm, kteří tváří v tvář zlu neselhali, ale bojovali a obětovali své životy za nás za všechny, a kteří se už nemohou ozvat.

     Před měsícem uplynulo 73 let od okamžiku, kdy tři odvážní parašutisté – nadporučík Alfréd Bartoš, rotmistr Josef Valčík a četař Jiří Potůček seskočili na naše území do nejistoty, tmy a zimy. Rozkaz zněl: koordinovat domácí a zahraniční protifašistický odboj a jeho akce. Tři muži ve věku 22, 25 a 27 let úkol splnili. Propojili české odbojáře s Londýnem a přispěli k úspěšnému atentátu na říšského protektora Heidricha. Za svou odvahu zaplatili životem. Nacisté vyvraždili jejich rodiny, přátelé i všechny, kteří jim pomáhali. V krvi a plamenech se koupaly obce Lidice i Ležáky.

     Vojáci, kteří před 73 lety seskočili, měli srdce naplněná odvahou a láskou ke své zemi. A domnívám se, že ve svých srdcích kromě odvahy a lásky opatrovali také naději. Museli pevně věřit, že na území ovládaném nacisty žijí čeští vlastenci, kteří jim pomohou při jejich obtížné misi. Že se v podrobené a ponížené zemi najdou lidé, kteří přemohou strach a postaví se na stranu svobody, demokracie a lidské důstojnosti. To se také stalo. Po bok parašutistů se nepostavili bájní blaničtí rytíři, ale čeští vlastenci, kterým nebyl osud naší země lhostejný. A právě tento vzkaz – tedy že i v těch nejhorších chvílích nesmíme propadat beznaději a musíme věřit v sílu a odvahu lidského ducha, je součást jejich odkazu. Věřme tedy v sebe, věřme v nás, v občany České republiky, věřme, že kdykoliv v případě ohrožení naší země se opět objeví lidé, kteří bez zaváhání obují boty odvahy statečných mužů a žen, kterým vzdáváme úctu.        

     Souhlasím s tvrzením, že národ, který zapomene na svoji minulost, je odsouzen prožít ji znovu. Abychom odkaz obětí boje za naši svobodu nepromarnili, je nutné neustále připomínat, co předcházelo vzniku druhé světové války. Je třeba opakovat, že zdrojem největšího světového kolapsu lidského ducha byl německý nacismus i rozpínavá politika velmocí, že to byly pokrytecké klapky na očích našich spojenců, že to bylo nedodržování mezinárodních dohod i mediální manipulace a propaganda. Je třeba připomínat, že u zrodu vyhlazovacích táborů, vypálených obcí, pokusů na dětech a dalších zvěrstev stál rasismus, nacionalismus, nesnášenlivost, strach o vlastní pohodlí, lhostejnost a netečnost k tomu, co se děje u sousedů. A jak známo, historie se může opravdu opakovat, pokud se z ní nepoučíme.