Základní instinkt Jany Bobošíkové: Tlama pekelná

Kdo u nás něco znamená, zná Kočku. S výrazem nepřipouštějícím pochybnosti nám to oznámil předseda naší nejsilnější opoziční strany Jiří Paroubek v Otázkách Václava Moravce na ČT 1. Z toho tedy jednoznačně vyplývá, že kdo Kočku nezná, nic neznamená. Aby tedy náš Jiřík něco znamenal, musel logicky Kočkovy pozvat na křest své knihy. Nějak mi uniklo, co že to vlastně křtil - v nastalém zmatku to nikoho nezajímalo a už asi zajímat nebude. Když jeden páně předsedův kámoš hoteliér Ďuričko v pozdních večerních hodinách zastřelil právě syna druhého páně předsedova kámoše podnikatele Kočky, kniha to měla spočítané. Už po ní ani pes neštěkne. A pan předseda si může gratulovat – dokázal jednu provždy, že on opravdu něco znamená.

Tak efektní akci jsme v našem politickém polosvětě ještě neviděli. Kolem našich politiků se přitom střílí jak na střelnici. Před lety to odnesl švagr současného ministra financí Miroslava Kalouska (KDU-ČSL) podnikatel Lubomír Kašák, dále nastrčený sponzor ČSSD Ivan Lhotský (ten útok přežil), po smrti je i lobbista Tomáš Kejla. (Pravda, ten zastřelen nebyl - nejdřív se ho někdo neúspěšně pokoušel zlikvidovat na silnici. Teprve později „náhle zemřel kvůli požití léků ve spojení s alkoholem“.) Až dosud byla nejslavnější obětí střelby samozřejmě ústřední postava podsvětí František Mrázek. Při vyšetřování jeho vraždy začaly vyplouvat na povrch politické kontakty bez ohledu na dres. Jako bychom slyšeli Paroubka – kdo něco znamenal, znal Mrázka. Nic moc se ale zase zatím nevyšetřilo. Do úřadu ministra vnitra totiž nastoupil za ODS Ivan Langer. A ve speciálních policejních útvarech nastala obdoba Trockého permanentní revoluce – zmatené reorganizace se postaraly o řadu odchodů vysoce kvalifikovaných policistů. Ostatně Ivan Langer také nechtěl zůstat pozadu v soutěži, kdo znamená víc v kontaktu s kriminogenní zónou – už v roce 1999 si to namířil až na Kilimandžáro s Vratislavem Kutalem, odsouzeným na deset let za přípravu vraždy. Bůhví, koho měl Paroubek na Řípu. Možná to časem vyplave. Přece nemůže při zdolávání vrcholů na cestě k moci zůstat za Langerem pozadu. Samotní politici zatím dostávají jen obálky s náboji, ale co není, může být. Sami vědí, kde je bota tlačí.

Při prezidentské volbě jsem ve svém projevu varovala, že jsme na hranici. A že stačí už jen krok a zřítíme se do propasti mafiánského režimu, kde nevládne demokratická volba, svoboda, tolerance ani úcta. V režimu, kde není místo pro normálního člověka. V systému, který bude pod taktovkou zlovůle silných pošlapávat práva těch nejslabších. Mýlila jsem se. Od propasti nás žádný krok nedělí. My už v ní jsme a řítíme se volným pádem. A zespoda se na náš šklebí zubatá pekelná tlama plná násilí, bezohlednosti, kolapsu demokratických institucí a následného rozvalu veškerých civilizačních hodnot. Zuby má přibroušené nastávající ekonomickou krizí a na jazyku lehce splnitelný příslib chudoby.

Možná tam někde na cestě mezi námi a tou bezednou tlamou čeká záchranná síť. Ale kdo by ji tam napnul? Vždyť nám přece jeden z našich čelních politiků vysvětlil, že každý, kdo něco znamená, se paktuje s podsvětím, tak proč by nás před ním měl chránit? Vím, že povinností každého politika je nabádat voliče, aby šli k volbám a svým hlasem přispěli ke změně k lepšímu. Ale kde je to lepší? Kde jsou ti, kteří v Paroubkově logice „nic neznamenají“?

Jsem čím dál tím více přesvědčená, že náš volební systém takové osobnosti vygenerovat prostě nemůže. Nevím, byl-li to záměr jeho tvůrců nebo jen nevinný omyl, ale důsledky jsou fatální. Upatlaná matematika téměř nejpoměrnějšího z poměrných volebních systémů vždycky umožní dobře organizovaným politicko-kriminálním skupinám zůstat u moci. Ony se totiž v tom systému stávají neviditelnými – jejich prodloužené pracky v podobě téměř anonymních kandidátů na kandidátkách velkých politických stran (a často nejen těch) obsadí klíčová místa v zákonodárných sborech i státní správě – nikdo je nezná, ale byli řádně zvoleni, tak voliči držte zobák.

Máme demokracii. Ne nemáme. Je to jen obal, který zakrývá obsah velmi nevábný. Dojde-li tedy vlivem ekonomických i politických turbulencí k totální destrukci našich současných politických oligarchií, plakat pro ně nemusíme. Všechno už jsme prohráli. Teď můžeme jenom vyhrát. Sociální demokraté chtějí urychlit hlasování o nedůvěře vládě hned po krajských volbách a po prvním kole voleb senátních. A předseda jejich poslaneckého klubu Michal Hašek naznačil, že oni vládnout nutně nemusejí (je jim jasné, že v této chvíli není moc o co stát) a že by možná skousli úřednickou vládu. Dobrý začátek, pokud nebude opět složena z lidí, kteří „něco znamenají“. Jenomže, aby to celé mělo smysl, měly by být potom předčasné parlamentní volby především referendem o zásadně odlišném volebním systému. Takovém, ve kterém se kandidát musí postavit před lidi a chovat se jako osobnost, která je ochotná nést do budoucna veškerou odpovědnost za své činy. A ne jako spící agent na kandidátce strany, kterou najaté agentury prodávají jako šampón, pěnu do koupele či přípravek na mravence.