Radar Czech made

Postavme radar sami! A za své. Vyřešíme tak problém suverenity vlastního území i závazky vůči spojencům. A v neposlední řadě se nebudeme muset stydět za servilní popěvky ministryně obrany a platit radara Klvaňu. Poučme se z historie. Zejména zahraniční média nyní skloňují dvě historické události: Varšavské povstání z roku 1944 a výročí prvního použití jaderné pumy v Hirošimě z roku 1945. Při vzpomínce na tisíce mrtvých mě napadá jedna věc, která je pro obě události podobná, a zároveň velmi aktuální. Při diskuzích nad umístěním amerického radaru na českém území se nejčastěji mluví o tom, že dojde k narušení české svébytnosti. Že se jen vymění sovětská armáda za americkou, že Američané zneužívají svého mocenského postavení ve světě, že dojde k ozáření obyvatel a tak dále, a tak dále...

Každá prozíravá země má své národní zájmy. Mezi ten hlavní patří vlastní sebezáchova. Hned ten druhý je ekonomická prosperita. A na tom není nic špatného, ba právě naopak. Jedině taková země je schopna prosazovat další zájmy, jako je celosvětový mír, kulturní rozvoj, solidární stát apod.
Použití jaderné zbraně v závěru druhé světové války bylo reakcí na bezbřehý, sebedestruktivní postoj japonské armády. Ukázalo se, že se Japonsko neštítí absolutně ničeho k dosažení svých cílů. To byl důvod k tomu, aby USA svrhly atomovou pumu na Hirošimu a Nagasaki a zajistily si tak svůj hlavní národní zájem. Byly toho schopny jen proto, že investovaly peníze a diplomatický um do vývoje jaderné zbraně, ve které viděly záruku své budoucí bezpečnosti. Neozbrojení či nedokonale vyzbrojení nemají šanci vyhrát, zastavit agresory a zajistit tak klid zbraní pro sebe i ostatní mírumilovné lidi či státy.
Varšavské povstání bylo pro polské židy podobné historické zklamání jako Mnichovská dohoda pro Čechy. Z tehdejších spojenců, zejména Sovětů, ale mnohdy ani ze strany vlastních polských spoluobčanů se nenašel nikdo, kdo by zbídačeným a nevyzbrojeným obyvatelům varšavského ghetta pomohl. Jejich boj byl urputný, spravedlivý a čestný, nicméně předem ztracený. Nedostalo se jim dostatečné pomoci a neměli ani nástroj, kterým by protivníka pokořili.
A zde je naše podobnost. Každý obhajuje svůj zájem o přežití, ale jen někdo k tomu má prostředky.
Mezi ty, kdo si toto uvědomují, patří i USA. Zaměřují se na oblasti, které představují aktuální nebezpečí jako je Írán, Irák nebo Severní Korea. Vedle toho však stratégové z Pentagonu nepochybně dobře vnímají nevyzpytatelnot křehké putinovy demokracie ve velmocenském Rusku, problémy vznikající na nestabilním Balkáně, v Africe apod. Zkušenost jim radí, že není dobré spoléhat pouze na své spojence. Proto přicházejí s protiraketovým deštníkem, jedním z účinných nástrojů vlastní obrany.
Česká republika stojí před otázkou, zda postavit na svém území americký radar, jako jednu z částí obranného systému USA. Debaty se však vedou pouze nad tím, zda Američanům u nás radar postavit či nepostavit, ale téměř nikdo nemluví o tom, co je bytostným zájmem ČR. Ze zmiňovaných historických událostí přitom jasně vyplývá, že jedním z hlavních zájmů naší země by měla být vlastní schopnost obrany, podpořená dobrými spojeneckými vztahy.
Proč bychom se tedy jako suverénní stát a spolehlivý partner nemohli zabývat otázkou, zda-li by radar na českém území neměl být spíše český než americký, sestavený a provozovaný českými odborníky, kteří v tomto oboru mají nemalé zkušenosti. Vždyť Češi už mnohokrát prokázali, že v oblasti pasivních sledovacích systémů patří ke světové špičce a například systém Věra, nástupce legendární Tamary, je dodnes ve službách NATO.
Synergický efekt takové investice by pomohl nejen naší armádě, vědě či příslušným technickým oborům, ale především našemu sebevědomí. Ocitli bychom se konečně v roli skutečně rovnoprávného partnera namísto poslušného sekundanta světové velmoci. S tím, že práva této velmoci na veškeré informace o tom, co se děje pod bílou kopulí by zůstala nedotčena. V rámci dobrých spojeneckých vztahů, které nám jako nepříliš silnému, ale přesto suverénnímu státu pomáhají zajistit vlastní obranyschopnost, tedy náš hlavní národní zájem.

A peníze na radar? Stačilo by stavět dálnice za ceny na trhu obvyklé, nikoli horentně předražené, nekupovat nefunkční padáky a nepronajímat vadné stíhačky….

Jana Bobosikova

www.bobosikova.cz