Ne za devatero horami, ne za devatero řekami, ani ne za devatero moři, ale v samotném srdci starého kontinentu ležela zemička česká. Jak už jsme se dozvěděli v minulém díle, žili v ní lidé vlídní, hodní a pracovití spolu s línými a nepracovitými Drákulami. Čtenáři by to snad mohlo evokovat, že je tato země pouze černobílá, ale není tomu tak. Tato zem je odnepaměti tak barevná, až to oku nelahodí. Od její matičky Prahy se všemi směry rozpínají barvy oranžové, modré, zelené, růžové, červené, které se každé čtyři roky prohazují.
Český národ si každé čtyři roky tyto barvy mění vhazováním obálek do uren, čímž volí představitelé svého státu, svých měst, obcí, vsí..
Léta páně roku 2010, kdy došlo opět k takovýmto volbám, kdy si lid mohl zvolit do svého čela ty, kteří povedou naši zem tím správným směrem a vytvoří pro nás příjemné a žitelné podmínky, sáhl tentokrát vedle. Protože češi jsou lidé důvěřivý, sedli na lep zlodějům, kteří je vlákali do pasti.
Od roku 2011 začal lid chátrat, chřadnout. Ti, kteří tvořili tři základní pilíře státu, odcházeli do sousedních zemí. Lékaři, policie i hasiči – všichni kteří zachraňovali naše životy a přitom nasazovali ty své, se rozhodli je nasazovat za lepší peníze a životní podmínky. Ti, kteří nemohli opustit své kořeny se propadli do chudoby. Rodiče nemohli své děti posílat na zájmové a sportovní kroužky, nemohli je nechat studovat a rozvíjet se. Proto z nich časem vyrůstali hubení, smutní, prostí občané které postávali před pracovním úřadem. Protože ale neměli znalosti, které by mohli nabídnout, odcházeli jak bez práce, tak bez finanční podpory. Mladí lidé již nedostali příspěvky na stavební spoření, na bydlení. Jejich rodiče je nemohli podpořit, protože sami se museli vzdát svých peněz, mnohdy i svých střech nad hlavou, nemohli jim proto podat pomocnou ruku, sami ji potřebovali. Když několik tisíc silnějších protestovalo proti těmto podmínkám, odpovědi vlády byli lidu k pláči, sousedním zemím k smíchu.
Lid volal, jak má živit své děti, když přišel o výplatu, nájem se zvýšil, elektřina podražila, voda podražila...Vláda se pouze usmívala a čas od času vyrukovala s odpovědmi, nad kterými zůstával rozum stát. Navrhovala, aby se důchodci přestěhovali ke svým příbuzným, nebo vyměnili svůj byt za malý. Tzv. zestátnila maturity, aby vyselektila studenty na „chytré“ a „hloupé“. Takže těm, co byli například slabší v matematice se uzavřela brána ke studiu oboru, který je zajímal. Museli se proto smířit s nějakým jiným, který je nebavil a nenaplňoval a podle toho také začala produkce a služby státu vypadat. Vládci sebrali peníze i maminkám, proto novorozeňata čůrala do hadrových utěrek (které taky stály peníze), nejedla kdy potřebovala, protože jim maminka nemohla dopřát sunar a potřebnou výživu, ba ani očkování proti nemocem, představte si, že ty miminka musela spinkat v posteli svých rodičů, neměla vlastní postýlku…Některá z nich zemřela v babyboxech, protože čeští zdravotníci již zachraňovali jiná miminka v sousedních zemích.
I tak se postupem věků stalo, že se nerodili noví lidé, staří umírali na hlad či v bolestech, protože již neměli prostředky na zakoupení léků jim k životu potřebným. Cukrovkáři či astmatici zemřeli na své handicapy velmi rychle, protože inzulín a inhalátor byl finančně nedostupný. Ano ano vážení, takto Česká republika vypadala. Dalo by se říci, že se českou zemí prohnal živel, který se ještě nikde na světě neobjevil. Nebyl to mor, nebyl to hurikán, nebyla to povodeň…
Napříč zemí se prošla tlupa zlodějů, která vnutila všem svou ideu a následně i zrealizovala – „nemáš peníze = nemáš nic“. Chceš být zdravý? Tak zaplať. Nemáš? Tak si umři. Chceš bydlet? Nemáš? Nebydlíš! Chceš mít šťastnou a zdravou usměvavou rodinu? Máš na to? Ne? Tak ji, holenku, mít nebudeš. Je to smutné, ale pak že život nestojí na penězích…Vemte si z toho, milí čtenáři, ponaučení. Utíkejte od české zemičky co nejdále, hledejte, štěstí, zdraví, spokojenost v jiných končinách Evropy, ale určitě ne v jejím srdci. Je už mrtvé.
