Kolik týraných dětí ještě musí zemřít?

Zprávy o týrání dětí, které dokonce končí smrtí se v médiích objevují tak často, že už nás to mnohdy nepřekvapí. Já jsem však zděšena pokaždé..

Počátkem srpna, v Kladně - Kročehlavech, uškrtila šestapadesátiletá žena svoji sedmiměsíční vnučku.

Včera bylo ubito k smrti dvouleté dítě přítelem své matky.

A naposledy nám média „nabídla" kauzu pěstounů Rosnerových a video, které manželům obviněným z několikaletého psychického a fyzického týrání svěřených dětí asi moc nepomohlo.

Ukazuje totiž na psychické týrání mentálně postižené holčičky, která jim byla svěřena do péče.

Určitě každý lidsky smýšlející člověk je pobouřen a zděšen. Co se to děje? Dělá s tím vůbec někdo něco?

Nejsem odborník na týrání dětí, ale vystudovala jsem Střední pedagogickou školu a s dětmi jsem pracovala několik let. V mateřské i základní škole, ikdyž vlastní děti ještě nemám.

Mám několik kamarádek a některé zůstaly na výchovu třech dětí úplně samy a tak vím, jak je to pro ně někdy hodně těžké.

Děti jsou úžasná stvoření, ale někdy prostě zlobí a dožadují se naší pozornosti a péče, když se nám to nejméně hodí.

Jenže děti jsou děti a my jsme dospělí. Děti jsou na nás po dobu svého dětství psychicky, citově a materiálně závislí a tím, že jsme se rozhodli, že budeme rodiči, tak jsme tento závazek dobrovolně přijali.

Často si vzpomenu na všechna ta batolata, která tolik trpěla pocitem odloučení během dlouhodobého pobytu v nemocnici.

Jako učitelka ve Speciální mateřské školce při FN Bulovka jsem se snažila, seč jsem mohla, zpříjemnit těm drobečkům dlouhodobý pobyt v nemocnici.

Ne vždy se mi to dařilo. Pracovní doba byla neúměrně krátká, aby se mi podařilo nahradit rodiče, které děti postrádaly nejvíc.

Ano, můžeme si říci, že případ ubitého děvčátka na Kladně i včerejší tragédie na Českokrumlovsku, jsou výjimečné případy, kdy ne zcela psychicky zdraví jedinci dokázali ovládnout své chování.

Nejen, že je to samozřejmě neomlouvá, ale těchto případů je doopravdy nějak moc a stále jich přibývá.

Bohužel žijeme ve státě, kde je příliš mnoho dětí v ústavech a dětských domovech. Jen určitý zlomek se dostane do pěstounské péče či k adopci.

Paradoxně ani právě probíhající proces s pěstouny Rosnerovými neukazuje, že tato cesta je optimální.

Bylo by však nespravedlivé takto plošně hodnotit jakoukoli náhradní rodinnou péči. V pěstounských a adoptivních rodinách žije velké množství dětí, kterým se dostává náležité péče a lásky.

Instituce sociální péče by se však měli činit mnohem více, aby k případům týraných a ubitých dětí nedocházelo.

A možná nejen instituce, ale i my ostatní, kteří můžeme upozornit na to, že v našem okolí je nějakému dítěti ubližováno.

Třeba tím zachráníme alespoň jeden dětský život..