Zprávy o týrání dětí, které dokonce končí smrtí se v médiích objevují tak často, že už nás to mnohdy nepřekvapí. Já jsem však zděšena pokaždé..
Počátkem srpna, v Kladně - Kročehlavech, uškrtila šestapadesátiletá žena svoji sedmiměsíční vnučku.
Včera bylo ubito k smrti dvouleté dítě přítelem své matky.
A naposledy nám média „nabídla" kauzu pěstounů Rosnerových a video, které manželům obviněným z několikaletého psychického a fyzického týrání svěřených dětí asi moc nepomohlo.
Ukazuje totiž na psychické týrání mentálně postižené holčičky, která jim byla svěřena do péče.
Určitě každý lidsky smýšlející člověk je pobouřen a zděšen. Co se to děje? Dělá s tím vůbec někdo něco?
Nejsem odborník na týrání dětí, ale vystudovala jsem Střední pedagogickou školu a s dětmi jsem pracovala několik let. V mateřské i základní škole, ikdyž vlastní děti ještě nemám.
Mám několik kamarádek a některé zůstaly na výchovu třech dětí úplně samy a tak vím, jak je to pro ně někdy hodně těžké.
Děti jsou úžasná stvoření, ale někdy prostě zlobí a dožadují se naší pozornosti a péče, když se nám to nejméně hodí.
Jenže děti jsou děti a my jsme dospělí. Děti jsou na nás po dobu svého dětství psychicky, citově a materiálně závislí a tím, že jsme se rozhodli, že budeme rodiči, tak jsme tento závazek dobrovolně přijali.
Často si vzpomenu na všechna ta batolata, která tolik trpěla pocitem odloučení během dlouhodobého pobytu v nemocnici.
Jako učitelka ve Speciální mateřské školce při FN Bulovka jsem se snažila, seč jsem mohla, zpříjemnit těm drobečkům dlouhodobý pobyt v nemocnici.
Ne vždy se mi to dařilo. Pracovní doba byla neúměrně krátká, aby se mi podařilo nahradit rodiče, které děti postrádaly nejvíc.
Ano, můžeme si říci, že případ ubitého děvčátka na Kladně i včerejší tragédie na Českokrumlovsku, jsou výjimečné případy, kdy ne zcela psychicky zdraví jedinci dokázali ovládnout své chování.
Nejen, že je to samozřejmě neomlouvá, ale těchto případů je doopravdy nějak moc a stále jich přibývá.
Bohužel žijeme ve státě, kde je příliš mnoho dětí v ústavech a dětských domovech. Jen určitý zlomek se dostane do pěstounské péče či k adopci.
Paradoxně ani právě probíhající proces s pěstouny Rosnerovými neukazuje, že tato cesta je optimální.
Bylo by však nespravedlivé takto plošně hodnotit jakoukoli náhradní rodinnou péči. V pěstounských a adoptivních rodinách žije velké množství dětí, kterým se dostává náležité péče a lásky.
Instituce sociální péče by se však měli činit mnohem více, aby k případům týraných a ubitých dětí nedocházelo.
A možná nejen instituce, ale i my ostatní, kteří můžeme upozornit na to, že v našem okolí je nějakému dítěti ubližováno.
Třeba tím zachráníme alespoň jeden dětský život..
