Řecké šílenství, obavy z běženců a papírový premiér

Po delší odmlce způsobené pořádáním ME hráčů do 21 let ve fotbale jsem tu opět se svým hodnocením uplynulého týdne. Asi nelze začít jinak než situací v Řecku.

Řecko je dnes v kurzu, dalo by se s trochou ironie říct. Důvodem je politická bezmoc, kvůli které se řecké problémy za celých těch dlouhých šest let nepodařilo zvládnout. To, co dneska předvádí vládnoucí radikální levice, je pouze důsledek naprosté ztráty soudnosti. Evropa si ochotně půjčuje peníze na budování sociální utopie. Jenomže to jsou půjčky na obyčejnou spotřebu a nic trvalého se za ně nebuduje, takže ani ten narůstající dluh se nedá ničím omluvit. Celá ta evropsko-řecká jednání jsou automaticky odsouzena k nezdaru, pokud jejich výsledkem nebude kromě vyřešení řeckého dluhu i všeobecná shoda na ukončení experimentu se zaručeným bohatstvím pro každého. Původní myšlenka, že stát převezme část odpovědnosti za sociální minimum pro nejchudší obyvatelstvo, se zhroutila pod množstvím politických slibů o likvidaci chudoby, o důstojném životě pro každého, o rovných šancích apod. Na začátku stála snaha pomoci v nouzi, na konci je šílenství – a krach. Nejde o Řecko, tomu není pomoci, pokud se prostě neodepíše 150 miliard eur, jde o všechny ostatní státy Evropy, které žijí v trvalém deficitu – a to jsou v podstatě všechny včetně České republiky.

Propadáme se do beznaděje, když vidíme ty desítky tisíc běženců, kteří zaplavují Evropu. Znám řadu lidí, kteří kvůli tomu úplně přehodnotili své dovolenkové preference. Bojí se – a já se jim moc nedivím. Třeba to, co se stalo v Tunisku, je v podstatě konec tamního turistického průmyslu. Kdyby se to stalo před pěti lety, bylo by to samozřejmě stejně tragické, avšak lidé by reagovali klidněji. Jenom Češi přitom v Tunisku utráceli zhruba miliardu ročně. Útraty Britů nebo Francouzů byly řádově vyšší. Například egyptská turistika je po „arabském jaru“ v podstatě v troskách. A Češi se začínají bát i Řecka a Itálie. Kdo by si to ještě docela nedávno pomyslel, že? Ukazuje se, že jsme po roce 1989 žili ve snu, jakože všechno dobře dopadlo. Rozpad komunistického impéria, vstup do NATO a členství v EU v nás vzbudily iluzi, že jsme se stali členy exkluzivního klubu bohatých a bezpečných států. Jak se ukazuje, tak nic nebylo vzdálenější pravdě. Ve skutečnosti jsme pouze získali oddechový čas, abychom se připravili na nové výzvy. A bojím se, že jsme ten čas z větší části promrhali.

Domácí politiku definitivně ovládl Andrej Babiš. Už ani představitelé sociální demokracie, kteří pod zoufale slabým Bohumilem Sobotkou hráli před veřejností divadlo, jakože spoluprací s Hnutím ANO perfektně plní své předvolební sliby, nepochybují o tom, že Agrofert a demokracie nejdou dohromady. Co vlastně slovenský podnikatel nabídl českým voličům? Hlavním tématem jeho emotivních vystoupení byla racionalizace státní správy, která měla zamezit plýtvání (korupci) a zvýšit daňové příjmy. Jinak v podstatě nenabídl vůbec nic, akorát sám sebe: vzor úspěchu v podnikání – a co se povedlo v businessu, to se povede i v politice. Obklopil se celou řadou person, o jejichž osobních kvalitách a historii dodnes nevíme téměř nic. Andrej Babiš v podstatě věří pouze svým zaměstnancům; vyžaduje loajalitu za mzdu. Společnost se v jeho očích skládá z vyvolených vládnout (on), z ochotných nechat se ovládat (voliči) a ostatních (zkorumpovaná opozice). No a pak jsou ještě koaliční partneři, kteří momentálně v jeho očích nepatří mezi zkorumpovanou opozici, ale mohou tam kdykoli skončit. Tedy pokud se včas nepřidají na správnou stranu. Papírový premiér Sobotka by se měl hodně snažit, aby se nestal i papírovým předsedou ČSSD.