Minimální mzda, zbližování Zemana s Babišem a válka v Jemenu

Ve svém komentáři událostí minulého týdne jsem se rozhodl začít pro někoho možná překvapivě tématem, které v rozbouřené atmosféře kolem přílivu uprchlíků poněkud zapadá.

Vláda, resp. hlavně její socialistická frakce, stále častěji skloňuje téma minimální mzdy. Zlá pravice totiž řadu let minimální mzdu nezvyšovala, takže teď je její hodnota pod 40 % průměrné mzdy, což je z pohledu marxismu–tominismu nepřijatelné. V médiích se vede virtuální válka mezi vládou, odboráři a zaměstnavateli o to, zda přidat pět, sedm nebo devět stovek – na úroveň, která je z existenčního hlediska natolik nízká, že se to týká maximálně 2 % zaměstnanců. Naprosto souhlasím s myšlenkou, že ekonomický růst se má promítnout do peněženek občanů. Imaginární HDP může růst, jak chce, ale pokud lidé nemají vyšší příjmy, pak je jim to platné jak mrtvému zimník. Já totiž nevěřím na intelektuálské plkání, že konzum je něco nepěkného. Naopak: skutečnou svobodu člověk prožívá přes růst soukromé spotřeby – a je jedno, jestli konzumuje literaturu, divadlo, hamburgery nebo zahraniční dovolenou. Na rozdíl od socialistů jsem však bytostně přesvědčený, že místo zvyšování minimální mzdy by se měly začít snižovat daně z příjmu. Jenomže to by musel stát začít šetřit, a to by se pak špatně nakupovaly hlasy voličů.

Prezident Miloš Zeman našel nového spojence. V posledních dnech tolikrát pochválil kroky Andreje Babiše (naposledy se mu zalíbil návrh státního rozpočtu), až to svádí k úvahám, co že to ti dva kujóni spolu kují za pikle. V zásadě je to nesmírně chytré a politicky prozíravé, a to z obou stran. Prezident, přestože je jakoby nezávislý na politických stranách, ve skutečnosti sílu politických stran potřebuje, pokud chce vstupovat do zákonodárného procesu. Znepřátelený Parlament může vždycky přehlasovat prezidentské veto; naopak silný parlamentní spojenec může prezidentovi pomoci. Babišova motivace je také zřejmá. Pokud by se v nějaké dohledné době uskutečnily parlamentní volby, hodil by se mu první tah při sestavování vlády. Tedy pokud bude ANO první nebo druhé, což se ale momentálně zdá jako pravděpodobné. Dokonce – a teď je to z mé strany pouhá spekulace – by sázka na předčasné volby mohla vyhovovat nejen ANO, ale i ČSSD. Do hry totiž začínají vstupovat síly hrající na protiimigrantskou notu. Pokud by uspěly, tak by ANO díky nim mohlo přijít o část voličů a ČSSD by měla víc nepřátel. Takže není vyloučené, že pakt Zeman – Babiš je nulté kolo předvolení kampaně, resp. povolebního vyjednávání.

Zatímco konflikt v Sýrii sledujeme velice pozorně, protože díky němu narůstá počet migrantů, válku v Jemenu přehlížíme. Je to prostě daleko. Správně pochopit podstatu toho, co se děje na Arabském poloostrově a v Levantu, je přitom důležité. Primárně jde totiž o konflikt mezi sunnity a šíity, a to jak v případě Sýrie, tak v případě Jemenu. V Sýrii (a v Iráku) radikální sunnité vyhlásili Islámský stát, v Jemenu radikální šíité (hutiové) vyhlásili zase svůj bordel. Dlužno dodat, že na radikálně šíitské vlajce je sdělení světu širší, než na černé vlajce ISILu. Konkrétně: „Bůh je velký. Smrt Americe. Smrt Izraeli. Prokletí Židům. Vítězství islámu.“ Literárně nepříliš nápadité, ale evidentně to myslí vážně. Oba teroristické státy si přejí islámskou světovládu, ale liší se v základní koncepci islámu samotného. A to je problém. Jakékoli sunnity (i ty radikální) totiž podporuje Saudská Arábie, kdežto všechno šíitské ochraňuje Írán. Takže pokud dnes západní státy navazují vřelé vztahy s Íránem, protože doufají, že íránské (šíitské, tedy protisunnitské) milice porazí Islámský stát, prakticky vyzbrojují hutijské teroristy, kteří jsou úplně stejní řezníci jako ISIL. Akorát je ta krev zatím méně vidět. Jenomže říká se: Všeho do času, jenom smrt navždy.