Vzpomínám na televizní rozhovor s panem Babišem, tehdy ještě jen podnikatelem. Vysvětloval svůj záměr vstoupit do politiky zhruba těmito slovy. Dokud poslancům stačily dvě, tři procenta tak to šlo. Dnešních dvanáct je příliš.
Jinými slovy, poslanecká nenažranost způsobila vstup pana Babiše do politiky a připravila poslance o obálky z Agrofertu. Když dnes přivedou řeč na Babiše, vzpomenou na ušlé příjmy z jeho firmy a zatmí se jim před očima. Proto se i tak vehementně brání myšlence, že by šel stát řídit jako firma. To by byla pro ně už opravdová pohroma.
Agrofert určitě nemá prostředníky, kteří jsou schopni v případě státu prodražit nákupy vojenské či zdravotnické techniky o desítky procent. Pracovníci Agrofertu si nedovolí říct o stamilionové úplatky při výběru dodavatele, které jsou přirozeně započteny do ceny. Pokud by se i mezi zaměstnanci Agrofertu vyskytnul jedinec, který by způsobil škodu, sotva by se to vysvětlovalo nezkušeností či omylem, ale byl by vzápětí propuštěn a případ by byl předán Policii.
V tom je zásadní rozdíl mezi řízením firmy a řízením státu. Ve firmě se šetří i když profituje, zatímco ve státě se bezuzdně rozhazuje, i když je léta v červených číslech a výše jeho zadlužení se blíží k bankrotu.
Věčným politikům, pamatujících zlaté časy za Grose, Paroubka či Topolánka musí pan Babiš ležet pěkně v žaludku. Nekrade, nezahýbá, neschází se s podsvětím a tak jediné, co na něj mají, je střet zájmů. Při tom však zapomínají na ten jejich.
