Selské baroko K18 Špitál
Seděla v koutě a na střídačku kašlala a šlukovala doutník. Kolem procházející sestřička si jeho, po diagnóze pátrající výraz vyložila jako bezradnost a zeptala se za kým jdeme.
"Za panem Maierem.“ Nepochopil jsem, co ji na tom tak pobavilo, že se usmála a vzápětí zpříjemnila komisní výraz.
„Za šmatákem Maligerem? Pokoj číslo osmnáct.“ S úsměvem koukla na myslivecké uniformy Peřiny a Kubíka. "Tak on je lovec? To jsem si mohla myslet." „
Jdeme za Maierem, ne Maligerem.“
Znovu se zvonkově rozesmála. „To my si je tak jmenujeme. Má zhoubnej, tak je maliger a protože tenhle popleskává sestřičky, je šmaták. Mít nezhoubnej, byl by beniger a druhý jméno by nepotřeboval. Těch tu máme jen pár. Jdu tím směrem, tak se mě držte."
Roztančenou chůzí nás vedla až téměř na konec chodby a při tom si dokola prozpěvovala, "kdepak ty ptáááčku, hnííízdo máááš, kdepak ty ptáááčku hnííízdo máááš....".
Peřina mne chytil za rukáv. "Myslíš, že jdeme za tím pravým, když užívá zdrobnělinu?"
Venca ležel na pokoji s pěti podobně mizerně vypadajícími pacienty a připomínal dědu Herzů těsně před odchodem do věčných lovišť.
Naklonil jsem se k Peřinovi, aby mne Venca neslyšel. "Nemáme jeho fotku pro loutkáře a nevzali jsme ani foťák."
Ten stejně tiše odpověděl. "Posledně přece říkal, že mu stačí fotka z občanky. " Kouknul na Vencu, který se právě pokoušel o povzbudivý úsměv. "Přece bys nechtěl, aby na Věčných lovištích vypadal takhle." Na kostnatých tvářích mu popelavá kůže propadla a několik dní neholené vousy trčely z obličeje jako ostny.
Potřásl jsem si s ním rukou a pokusil se o úsměv, který Venca v ještě horším provedení opětoval a poplácal si břicho. "Jen co splasklo, je mi mnohem líp."
V nepřirozeně roztažených zorničkách jsem však místo obvyklé jiskry života uviděl jen šedivou, hlubokou prázdnotu a byl jsem rád, že nás z pokoje vyhnala sestra, která přivezla vozík s infuzí.
Na chodbě jsem se u pootevřeného okna zhluboka nadechnul. „Bylo mi tam na omdlení."
Kubík otevřel okenní křídla dokořán. "Většina, co jsou s ním na pokoji, do čtrnácti dnů umře a ta s doutníkem, co chrchlala u vchodu" udělal pauzu, při které kouknul vzhůru," tam bude do týdne."
Ve vzdálených dveřích chodby se objevil Vojta a bodré zahalekání ve stísněné atmosféře onkologického pavilonu působilo nepatřičně. Podal jednomu po druhém ruku a skončil u mě.
"Jak mu je?"
„Skoro jsem ho nepoznal a to jsme ještě před čtrnácti dny spolu pili na Chlaně."
Peřina se pousmál. "Viděl jsem ho jako první."
Vojta na mě tázavě kouknul. "Toho neznám."
"S tvojí výdrží ho nepoznáš."
Peřina se ujal vysvětlení. "Zespodu desek stolů ze soběslavské Jitony jsou nalepené štítky s názvem výrobku a se jménem kontrolora kvality. Nějakého Chlaně sotva asi napadlo, že se jednou ve vlastibořské hospodě proslaví. Kdo spadne pod stůl, tak pil na něj."
Vojta kývnutím poděkoval Tondovi za výklad a pak se obrátil znovu ke mně. "Zdržel jsem se u primáře. Venca má rakovinu jater a podle péesá asi i prostaty. Z břicha mu drenují výpotky a bolest tlumí narkotiky.“
Z nemocničního pokoje se ozvalo rozjařené vypísknutí a za chvíli vyšla rozveselená sestřička. Nechala otevřené dveře, pohrozila směrem k nám ukazováčkem a káravě pronesla "vy myslivci" a pak tím samým prstem naznačila, že můžeme vstoupit.
Vencu na posteli posunula a zády opřela o polštář. Pohledem zkontroloval pravačku s infuzí a levačkou pokynul, abychom přišli blíž. "Jak dopadnul maškarní ples?"
Díval se na mě a tak jsem spustil, i když mi do řeči nebylo. "Ženské nenapadlo nic chytřejšího, než se převlíknout za myši. Když se manžel Dany dostal do nálady, v kuchyni sebral kastrol, ukázal nenápadně na tu svoji a spustil: "Vařila myška kašičku, na zeleném rendlíčku. Pak na nás postupně ukazoval a jak pokračoval, asi znáš."
Venca pokýval hlavou a dal do zpěvu: "Tomu dala, tomu dala, tomu dala, tomu taky dala" Postupně ukazoval na mne, na Tondu, na Frantu a dokonce i na Vojtu a nakonec se zasněným výrazem dodal: "Být na plese, ukázal i na mne." Pak vyčítavě kouknul na Kubíka: "Její starej to ví určitě, stejně jako já, od tvý starý. K čemu je taková osvěta? To jí pan děkan nevysvětlil, že nevědomost je požehnání?"
Franta ke mně tiše pronesl." Moje byla taky za myšku".
Vojta směrem k Vencovi kývnul. "Was man nicht weiss, macht ihm nicht heiss." Spatřil nechápavé obličeje myslivců. "Co oči nevidí, to srdce nebolí" a k Frantovi chlácholivě dodal: "Všechny jsou pořád za myšku".
Překvapeně jsem na něj kouknul. "Proč jsi mi tenhle úlovek zatajil?" "Co by sis myslel o candátu, chlubící se, kterým rybářům skočil na třpytku?"
Venca dal opakovaným kývnutím najevo, že má stejný názor a ještě o něco víc ožil. "Jen hlupák si myslí, že ženskou ulovil. Jak skončilo to jeho prozpěvování? Nechytnul ho nakonec amok?"
"Dál si z toho dělal srandu a když se ho někdo zeptal, jak to, že mu to nevadí, řekl, hlavně, že je zdravá."
Tonda při pohledu na oživlého maroda rovněž pookřál: "Taky povídal, kdo orá pole tvé, šetří pluh tvůj."
Venca se hlasitě rozesmál. "Má pravdu. Být Dana ležákem, musel by ji několikrát za den, ale i v noci obracet a přebalit. Nikdo by mu neuvařil, neuklidil, nevypral, nevyžehlil, v případě chtíče neposloužil, ani eventuálně nevynadal, Dokud bude mít jeho stará špatné svědomí, bude na něj jak milius" Udělal pauzu, během které se několikrát zhluboka nadechl. "Ujišťuji vás, že všichni, co jste tady, byste mohli úplně stejně vyrazit se zeleným rendlíčkem. Pánové, kam se na ženský ve lhaní a zapírání hrabeme."
Na pokoj vjel vozík se zástěnou. kterou sestřičky začaly stavět kolem lůžka u okna. Venca pochopil, o co jde a zašeptal: "Nechápu, proč mě strčili k těmhle lazarům." Větu ukončil tázavým pohledem.
Vojta mu položil ruku na rameno. "Vím to od primáře. Když tě přijímali, neměli jinde místo."
Jiná sestřička přivezla na vozíku léky. Kouknul jsem na ostatní, hlavou pokynul směrem ke dveřím a Vencovi jsme na rozloučenou popřáli brzké uzdravení. Sestřička odpočítávající léky nad jeho rozjařením nechápavě zavrtěla hlavou a raději se od něj držela dál, než kam dosáhnul.
Před nemocnicí Vojta ukázal rukou na Karosu, stojící podél parkoviště. "Jedu s kamarády do Prahy na dražbu." Všimnul si mého údivu. "Chtějí vidět, jak to probíhá."
"Měl ses s nimi zastavit v Plané u holek. Takovej bordel taky ještě neviděli."
Vojta se zasmál. "S nimi by si kočky užily. Napůl boxeři a napůl zápasníci." Na hlučné zatroubení udělal konejšivé gesto směrem k řidiči vykloněnému z okna dveří. "Když to v Praze dobře dopadne, tak jim hurisky věnuju jako prémii."
"Neměli by oni být spíš vděčni tobě?
Chvíli nechápal a pak se rozesmál. "Nesmíš mě chytat za slovo a brát moc vážně. Neztratil jsi to číslo účtu, který jsem ti u komerčky založil? Kdybys byl zvědavý, kolik je na něm peněz, tak se nelekni. Výrobu jsem rozjel a přišel čas, aby ses tam přestěhoval. Potřebuju teď volné ruce pro mnohem výnosnější podnikání." Se samolibým výrazem nastoupil do autobusu, usednul na sedačku naproti řidiči a z okna mi ještě stačil zamávat.
Když se navečer o stavu Vency dozvěděla hospodská, přitiskla k očím zástěru a otočila se k nám zády právě ve chvíli, když se dokořán otevřenými dveřmi jen taktak protáhnul tlusťoch, doprovázený starším pánem v klobouku a brýlích.
„Hledáme pana Peřinu nebo Voborníka.“
„Máte je tu oba. “Ukázala k našemu stolu, kam oba popošli a ten v klobouku místo pozdravu na nás rovnou vyjel: "Neoprávněně jste zabrali chalupu platnému dědici pana Herzy.“ Ukázal na tlusťocha. Voborník se chtěl postavit, ale Peřina mu včas položil ruku na rameno. „Chalupu nám děda Herzů odkázal, dědické řízení řádně proběhlo a kromě toho jsme ji nechali důkladně opravit.“
„Máme svědectví, že když závěť psal, nebyl při smyslech.“
„To teda ne.“ Hospodská se o tlusťocha bokem zprudka opřela. Ani se nepohnul, zatímco ona se odrazila jak od trampolíny. Na to mnohem mírněji dodala. “Děda byl do poslední chvíle čilý a myslelo mu to víc, než leckomu tady.“ Významně koukla na návštěvu.
„Od pana Bašty víme, že úmrtí předstíral a někoho nutil, aby zvonil umíráčkem. Normální člověk se na smrtelné posteli takhle nechová. Náklady na opravu samozřejmě vyrovnáme do výše předložených faktur.“
Peřina se nedal zastrašit. „Domek jsme právoplatně zdědili. Bašta v době úmrtí dědy ještě ve vsi nebyl a to, co říká, ví tak akorát z doslechu."
Máte závěť?“
„Je v Soběslavi u doktora Háchy.“
„Ten byl minulý víkend vykraden. Sebrali mu počítač a většinu dokladů. O poslední vůli pana Herzy ani stopa a pan doktor si na ni nevzpomíná.“
„Co od nás vlastně chcete?“ Voborník k mému překvapení ztratil glanc, který ho jinak zdobí.
„Odevzdejte mi klíče a do doby soudního rozhodnutí se vchod zapečetí.“
„Jakým právem?“
Advokát zalovil v diplomatce a ukázal Peřinovi nějaký papír s hlavičkou.
„Klíče mám doma.“
„Budeme se obtěžovat.“
Voborník počkal, až se za nimi zavřely dveře. „Nechci malovat čerta na zeď, ale o klub jsme přišli a za opravu v hodnotě sta tisíc nám dá proti Vojtovým fakturám blbou třetinu." V lokále zavládla stísněná nálada.
Za čtvrthodinu se Peřina vrátil a před Voborníka položil potvrzení o předání klíčů.
"Ten tučňák je opravdu příbuzný dědy?“
„Viděl jsem jeho doklady.“
"Musíme zavolat Markovi."
Stáli jsme s Vojtou na nádvoří a sledovali, jak z expedice nakládají čalouněné soupravy a postele do několika Avií přistavených k rampě Stačil mi už vysvětlit, že dědic dědy Herzů, který má s ním stejné příjmení, je křestním Jindřich. Býval přeborníkem ve střelbě na asfaltové holuby a má nezpochybnitelný nárok na náš klub. Pokud ho vezmeme do mysliveckého sdružení, tak nám dovolí v domku po dědovi dělat schůze a jinak je, jako nakonec všichni při těle, docela sympaťák. Pokynul řidiči kolem nás odjíždějící tmavě červené Avie, který pozdrav s očividnou uctivostí opětoval. "Miloš Vávra. Patří ke světským a jen co se udělá počasí, vyrazí s jejich střelnici, kolotočem a houpačkami po štacích. Píše i básně. Věnoval mi jeden výtisk s věnováním."
Sledoval nápadnou Avii, dokud nezajela za budovu ČSAD a pak mě bodře poplácal po rameni. "Pamatuješ na převozníka z pohádky Tři vlasy děda Vševěda? Od něj vím, jak se vesel zbavit. Tímhle ti předávám pramici s nápisem T.M.A. a zítra už můžeš veslovat. Každý měsíc vylifruj šest set souprav a připiš milion k zisku. Výroba jede sama a mne to tím pádem začalo nudit. Mám teď před sebou mnohem zajímavější řízení.“ Na tváři vykouzlil patřičný výraz, abych pochopil, jak moc a podal mi svazek klíčů.
"Když jsme u těch pohádek, mně sekretářka na rozloučenou řekla, že ji připomínám dědečka, který měnil, až vyměnil."
Vojta se rozesmál. "To si dovolila hodně. Ta, kterou ti za chvíli přenechám, tě za dědu určitě pokládat nebude."
Rukou jsem objel dvůr mezi administrativní budovou se šicí dílnou v horní části a spodní budovou s čalounickou dílnou a expedicí. "Ta moje mne neměla za dědu. Jen nechápala, jak mohu vyměnit obchodního náměstka v Jitoně za tohle. Jsem zvyklý řídit odbyt a nákup u firmy produkující nábytek za téměř dvě miliardy."
"Neboj, nudit se nebudeš. Úvěr je utracen a právě teď se pereme o každou korunu." Pobaveně na mne kouknul. "Už víš, kolik máš na účtu?"
Zavrtěl jsem hlavou a Vojtu to náramně potěšilo. "To je přesně to, co mě na tobě baví. Jsi dokonalý příklad člověka stvořeného pro komunismus. Být všichni jako ty, nekrachlo to. Bohužel jsou jako já a proto máme tyhle problémy. Na Slovensku nechtějí platit a na moje urgence serou.“
„Měl bys vědět, že v Asii se platí keš a hranice Evropy leží na řece Moravě. Naštěstí všechny slovenské nákupčí z kontraktů dobře znám. Peníze přivezu, ale nechám tam za ně játra.“
„Jakmile nastoupíš, nejdřív srovnej odbytáře. Nedá si říct a prodává víc, než stačíme vyrábět. Jsem rád, když na bokovky uleju pár souprav týdně.“
„Jen co začnu šéfovat, nebude žádná.“
Zavrtěl nade mnou hlavou. „Chybí ti marxistický přístup ke kapitálu.“
„Neříkal jsi před chvílí, že jsem rozený marxista? Tak mi teda prozraď, kolik peněz z bokovek už mám na kontě.“
Vojta se zatvářil uznale. „Přece sis z VUMLu něco odnesl. Na účtu máš něco kolem půl milionu, v trezoru spolu máme tři sta tisíc a pro zhruba čtyři sta tisíc musíš na Slovač.“
„Co když to praskne? Neříkalo se za první republiky, že zima a berňák nic neodpustí?“
Povzneseně mávnul rukou. "Finančáci dostali pokyn zbytečně nebuzerovat a černý prašule teď potřebujeme na privatizaci. Jinak ty mně dobře známé veksláky neporazíme. Naštěstí je mám prokouknuté a vím, co od kterého můžu čekat. Abych nezapomněl, v Praze jsme dražbu vyhráli za základní sumu. Představ si, že se po pohledu na mý kámoše všichni báli přihazovat. No řekni, nejsou to srabi?"
"Jedna firma ti nestačí?“ „
"Měl bys vidět mý bývalý soukmenovce. Ještě před rokem se všichni zdravili čest práci, v každé větě mívali dva Leniny a jednoho Marxe a dnes jsou z nich Rotschildové. V telce teď přesvědčují národ, že rodinné stříbro nesmí přijít do rukou cizincům. protože po něm sami pasou.“
„Taky jsem na to včera koukal, ale na rozdíl od tebe, jsem jim věřil. Hned potom dávali Kubíka s Baštou.“
„Dělají to šikovně. Davu chybí krev na špalku a tak mu předhodí aspoň krev jestřába a jednoho chudáka myslivce. Otočí na něj světla ramp a lumpy ve tmě nechají krást.“ Pyšně na mne mrknul "Že jsme tu naši firmu skvěle pojmenovali? Jak se ten smolař dostal do televize?"
Mávnul jsem rukou. "Jestřáb se naučil na slepice ve vsi a Kubík mu vysvětlil, že by krást neměl. Zahnutý zobák bohužel padnul Baštovi do dvora a ten Kubíka uviděl na návsi s puškou v ruce. Kokta hned nato zavolal telku a dal i echo policajtům. Kubík naštěstí nařčení popřel a tak mu to sotva dokážou."
Předposlední Avie vyjela kolem nás ze dvora a Vojta pokýval spokojeně hlavou. "Jenom blbec se přizná. Ukáži ti teď tvou kancelář i se sekretářkou."
"Umí na psacím stroji?"
"To nevím, ale klepat umí obstojně. Už jsem ji zapracoval a tak ji dostaneš, jak na zlatém podnose. Taky jsem pochopil, že sekretářka nebude odvozeno od schopnosti udržet jazyk za zuby."
"Od čeho jiného?"
Hlasitý smích mne provázel až na záchod, kam jsem si musel odskočit a kde jsem až při pohledu na unikající kapalinu Vojtu pochopil.
Za dveřmi s nablýskanými mosaznými štítky "Sekretariát" a "Prezident T.M.A." mě atraktivní sekretářka pozdravila vše slibujícím úsměvem a ukázala na pootevřené dveře. Neubránil jsem se představě, jak sedí nahá na stole s roztaženými stehny, s dlaněmi za zády opřenými o desku a s jejími minimálně čtyřkami svěšenými k podpaždí. Když jsem se v duchu dostal ke klínu s chlupy slepenými Vojtovým sekretem, přivřela víčka a na tváři rozehrála rozkošně rozpustilý výraz, při kterém mi došlo, jak snadno do mě vidí. Než jsem se kývnutím rozloučil, bezděčně jsem kouknul na šedivý kovral a do vedlejší místnosti mne doprovodilo podobné zasmání, které jsem slyšel před chvílí.
Vojta seděl v koženém otočném křesle a nohy měl položené na desce masivního dubového stolu ve stylu Biedermaier. Kubánský doutník držel v levém koutku úst a tím druhým ke mně vyfouknul oblak kouře.
"Tak tě vítám na novém. Pamatuješ? Takhle v padesátých letech v Dikobrazu zvěčňovali imperialistické vrahy z Wall Streetu." Z malého mrazáku pod pracovní deskou vytáhnul láhev vodky a dvě sklenky. "Ke kapitalistům patří sice whisky nebo koňak, ale tu mejdlovou ani voňavou břečku nemusím."
"Máslo nemáš?"
Rozchechtal se. „Po vzoru sovětských soudruhů. Na té konferenci jsme se prvně potkali." Nechápavě zavrtěl hlavou. " Rok a co všechno se změnilo." Zvednul sklenku a bříšky prstů setřel přimrzlý kožich jinovatky. "Není na střelnici nějaká akce? Docela bych si zastřílel.“
"Jakmile došly zdarma náboje a asfalťáky, tak to všechny pustilo,.“
„To byla doba. Zatím se na ní nadává, ale jednou se na ní bude se slzou v oku vzpomínat." Kopnul do sebe vodku a dolil novou. "Mají recht. Nač peníze utrácet za střílení, když se teď dají investovat." Okázale ukázal na dveře za mnou. "Tak co ji říkáš? Poznal jsem ji v Plané a rychle pochopila, že tady se bude mít líp.."
"Co si o ní myslí zaměstnanci?"
"Nebuď takový suchar."
"Kolik ji platíš na hodinu?"
"Má to v úkole." Zase přizvednul sklenku. "Na tvoje prezidentování. Kopni to do sebe a jdeme na špacír firmou."
Před rampou expedice stála poslední Avie z půlky naložená nábytkem zabaleným do igelitu s černým potiskem T.M.A.. Uvnitř dílny parta čalounic pálila dávky ze sponkovaček, kterými fixovali flokštofy ke kostrám. Jitona byla prvním podnikem v republice, který tenhle druh potahové látky původem z USA začal nakupovat od berlínské firmy Spandauer Velours a zajistil jsem ji i pro T.M.A. Poznal jsem tmavomodrý Oranienburg připomínající noční oblohu i hnědý Fargo Chestnut.
K práci skloněné čalounice oplácely kývnutím Vojtovo pozdravení. Ve druhé dílně se montovaly kostry a o kus dál se na ně lepil molitan. Monotónní vrčení pneumatických šroubováků se tu mísilo s bzučením vrtaček a z vedlejšího přířezu v rychlém taktu kvílela formátka, které přiznávaly frézky na vyřezávání bočnic. Muziku tvrdil vedle vstupních dveří stojící pneumatický lis, na kterém se čalounily sedáky.
Marek nasadil blažený výraz a s přivřenýma očima pronesl. "Tak si musel připadat Smetana, když mu filharmonici hráli Mou vlast." Ze snění rychle procitnul a ke mně důrazně pronesl: "Zkomponoval jsem to v allegro, tak nepřipusť, aby to hráli adádžo. Mají k tomu velké sklony."
Štěpán Bicera
Blatské baroko K 22 Tři pohřby
Pozoruji hospodskou pečlivě točící pivo a přemítám, proč Jednota, dokud ji hospoda patřila, nenabídla také vedle desítky i dvanáctku a polotmavé. Už se nese a vidím, že rozjásaný nemusí být jen obličej, ale i chůze.
Štěpán Bicera
Selské baroko K21 Nenahraditelné ztráty
Slunce se dotklo okrajem Svineckého lesa v místech, kde se říká Na Americe. Za pět minut se schová za špičkami stromů a po chvíli ho bude následovat i Večernice. Za spoustu let se nebeské představení téměř nezměnilo.
Štěpán Bicera
Selské baroko K 20 Zanedbatelné ztráty
Ostře znějící výstřely nemohly být z brokovnice, ale nepřipomínaly ani rány z kulovnic. Zkusil jsem si vybavit střelbu ze samopalu vzor 58, ale od vojny už uteklo příliš času, aby se mi to povedlo. Manželce jsem namluvil,
Štěpán Bicera
Selské baroko K 19 Přijde hic
Dvířka do dvora visela jen na horní skobě a při otevření hlasitě zaskřípala. Sténající pant jsem použil místo zvonku, ale ani po opakovaném zavrzání se Bašta neobjevil. Nezbylo, než na nevábně vyhlížející dvůr vstoupit.
Štěpán Bicera
Selské baroko K 17 New Deal
Krátce po mém zesoukromničení se mi Moravec pochlubil, že je také podnikatel. Začalo to návštěvou u soběslavského děkana, který se o jeho cestě vzhůru dozvěděl od Kubíkové a pozval si ho jako oživení nedělní mše,
Další články autora |
Pohřešovaného manažera našli mrtvého, po noční nehodě patrně bloudil v lese
Policisté v pondělí dopoledne našli pohřešovaného manažera e-shopu s hudebními nástroji Kytary.cz....
Velký test másla: Nejlahodnější vzorek nebyl ani bio, ani z alpského mléka
Premium Lahodné máslo, které chutná a voní po smetaně, nemusí stát majlant. Jenže napěchovat jím mrazák,...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Bývalý syrský prezident Asad je s rodinou v Moskvě. V Rusku získali azyl
Sledujeme online Bývalý syrský prezident Bašár Asad a jeho rodina jsou v Moskvě, kde od ruských úřadů získali azyl....
Došly nám síly. Česká specialistka na cupcaky zavírá svůj obchod
Lenka Hnidáková, průkopnice cupcaků v Česku a autorka dvou knih o těchto dezertech, zavírá svůj...
Vláda projednává prodloužení zákazu HHC i tendr na leteckou záchranku
Prodloužit bez časového omezení zákaz HHC i jiných kanabinoidů, který měl platit jen do konce roku,...
Německá rodina přišla po 85 letech o dům, který získala po Židech
Rodina z východního Německa po 85 letech přišla o dům, který ve 30. letech minulého století museli...
Senát rozhodne, že prodejci zbraní budou muset hlásit podezřelé nákupy
Přímý přenos Senát rozhodne o novele zákona o zbraních, podle které budou muset prodejci zbraní a střeliva...
Primátorovi vyčetli auto za tři miliony. Má ledničku na šampaňské, zaznělo
Ožehavá výměna názorů oživila jednání ostravských zastupitelů o rozpočtu města na příští rok....
- Počet článků 991
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1281x