Selské baroko K 20 Zanedbatelné ztráty

Ostře znějící výstřely nemohly být z brokovnice, ale nepřipomínaly ani rány z kulovnic. Zkusil jsem si vybavit střelbu ze samopalu vzor 58, ale od vojny už uteklo příliš času, aby se mi to povedlo. Manželce jsem namluvil,

e jedu pomoct Vojtovi zakopat škodnou, naložil rýč a krompáč do kufru stopětky a vyrazil po návsi k cestě, která vede od kovárny k lesu. Z fronty u statku Moravce zůstal poslední zoufalec a u mostu se šplouchalo pár dětí  v chobotu návesního rybníka. Jinak v tomhle hicu nebyla venku živá duše a že jsem se pořádně rozhlížel, než jsem vjel na polní cestu k lesu.  U odbočky k rybníku Naděj byla odstavená maskáčově nalakovaná Toyota Land Cruiser. Vystoupil jsem a podle teploty hauptny zjistil, že tu nestojí dlouho. Zbytek cesty k lesu jsem se z opatrnosti rozhodl raději dojít. Přejel jsem rozpraskané napůl vyschlé mokřisko a auto ukryl v kukuřici. Krompáč jsem si hodil na jedno rameno, rýč na druhé a šel zvolna úzkou mezerou mezi vysokými stvoly.   

U louky, která lemuje les, jsem opatrně vyhlédl, abych provedl kontrolu terénu. Na posedech v dohledu kromě Balabána nikdo neseděl. Toho vymyslel a stvořil Jindra Kubík. Podle něj si zvěř časem zvykne na figurínu a nesplaší ji,  když si místo ní na posed sedne myslivec a Balabána schová pod sedačku. Upravil k tomuto účelu onu krasavici, kterou jeho manželka odmítla mít na zahradě. Protože je hračička, oblékl ji do obnošené myslivecké uniformy, opatřil ji slunečními brýlemi a dokonce pro ni obětoval obnošený myslivecký klobouk. Ozvalo se vrčení motoru a za chvíli k lesu přijela Toyota, u které jsem kontroloval teplotu motoru. Řidič za autem něco v předklonu řešil a při tom se oháněl po komárech. Pak za sebou cosi táhl a když se s tím dostal k plošině, poznal jsem Vojtu. S úlevou jsem k němu vyrazil spolu s houfem bzučících komárů. 

Pozdravil ledabyle, jakoby mě čekal a ukázal na naditý vak. „V tomhle jsem měl skončit a touhle károu si to přivezl. Střílet ale uměl.“

Zašklebil se a ukázal k posedu s Balabánem. „Jeho sako bychom měli pověsit v klubu vedle police Věčné loviště. Jsou v něm tři dírky přesně tady.“ Ruku si položil na hrudník nalevo od sterna. „Čtvrtý výstřel byl tvůj?“

Pokýval hlavou a zatvářil se tak, že by zahanbil i páva. „Pro případ, že by měl vestičku, jsem mu to poslal do sluchovodu.“Obloukem mi hodil splasklou koženou peněženku. „Tohle je třeba spálit. Pjotr Bogomilov. Byl si tak jistý, že měl s sebou vedle dokladů  i zpáteční letenku do Moskvy. Fotka je jeho, ale průkaz, soudě podle ruského jména, bude patřit asi jeho předcházející oběti. Tohle je teď tvoje.“

Podal mi do uzlíčku svázaný kapesník. „Peníze z peněženky jsem si nechal a těchhle pár kousků zlata kvůli pověrčivosti nechci.“

Pootevřel jsem jeden ze záhybů. „Jsou od krve.“

„Jinak nešly sundat. Jsou z nejryzejšího zlata, jaké jsem kdy viděl. Měl je na všech prstech, kromě palců a jejich cena bude kolem padesáti tisíc. Náhrdelníky by se daly střelit za dvojnásobek. Nosit tu váhu na krku, tak si oddělám krční obratle.“

„Jsem také pověrčivý.“

„Manželka určitě nebude.“ Zavrtěl jsem hlavou a Vojta rozesmál.

„Zapomněl jsem, že jsi výjimka pohrdající hmotnými statky. Tak je daruj dceři cikána Dobře. Ta zbohatnout chce. Klukům ze vsi dává za padesátku a takový balík by ti měl stačit na sexuální pětiletku.“  

Uzlíček jsem strčil do kapsy kalhot a aby nespadly, musel jsem o jednu dírku utáhnout opasek.

„Měl odstřelovačku jako já a ta teď bude tvoje. Registraci zařídím. Na pět set metrů s ní trefíš krabičku od sirek.“ Ukázal na pouzdro na zbraně opřené o kazatelnu. „Jako ty tenkrát?“

Usmál se při vzpomínce na sázku, kterou obehrál všechny členy mysliveckého sdružení. „Tentokrát nebudeš muset, jako já lepit sto krabiček na sololit. ale samotnou postavíš na pařez.“

„Jestli ho chceš zakopat, tak jsem přinesl rýč a krompáč.“

Mávnul rukou. „Kdo jinému hrob kopá, sám do něj padá.“

„Tak ho utopíme na blatech.“

„Zakopaná se dá vyhrabat, utopená může vyplavat. Tahle beze stopy zmizí a bez mrtvoly není vrah. Zejména když ho tady nebude nikdo postrádat.“

Na vaku s mrtvolou, vypadající jako zvětšenina ohřívací láhve, kterou jsme si v mládí zahřívali postel, dotažením zipu uzavřel otvor, kterým na nás prázdně zíral snědý obličej. 

„Skončí stejně, jak jsem měl sám. Na rozdíl ode mne není tak objemný a  budeme to mít dřív odbytý.“

Natáhnul se pro jeden z velkých kanystrů z umělé hmoty. Z vaku odšrouboval víčko a do otvoru zastrčil velký trychtýř. Na ruce navléknul gumové rukavice a z kanystru začal přelévat oranžovou tekutinu, ze které se začalo kouřit.

„Musí tady mít někde sklad, protože tohle by v letadle těžko přivezl. Říkají tomu chalódnaja kremácija.“ Znovu se bezstarostně rozchechtal. „Za chvíli bude z Čečence zabijačková polívka a až tam naliju obsah druhého kanystru, budou z něj cihly. Těmi podložím sloupky kazatelny, aby Balabánovi od země neshnily.“

Znovu se rozesmál. „Pjotr to je skála, na které postavím posed svůj. Máme teď čas sednout na chvíli vedle Balabána a pak do vývojky naleju ustalovač.“

„Budou jak vypálené?“

Udiveně si mě prohlédnul. „Jak to, že pořád nepoznáš, kdy kecám? Roztok ze zeleně označeného kanystru vyvločkuje z kapaliny prach, za kterého nás Pán Bůh uplácal a do kterého se všichni, jak bys měl znát z křesťanského Kapitálu, zase obrátíme.“ Nadzvedl víčka. „Slyším nějaké auto. Že by měl parťáka?“

Podal mi pušku Čečence. „Rozdíl od svojí poznáš, jen co koukneš do puškohledu.“

„Z ryze racionálních důvodů bych to nechal na tobě. Za dvě úkladné vraždy je téměř stejný trest jako za jednu.“

„Sichruji se pro případ, že by byli dva. Zalezme do kukuřice. Když neuvidí kámoše, budou opatrní.“

Netrvalo dlouho a auto vjelo na louku před lesem, kde zastavilo, Že v něm sedí minimálně tři, neušlo ani Vojtovi. Ten, co seděl vedle řidiče, zvednul k očím dalekohled a koukal na Balabána. Asi mu došlo, že jde jen o figurínu a pátraní přesunul k Toyotě. Plný pytel na korbě ho nejspíš přesvědčil, že akce dobře dopadla a auto se rozjelo směrem k nám.

„Nedá se svítit, musíš se připojit. Nalevo bude tvůj. Střílej vzápětí po mně. Počkám, jestli se ti dva zbývající nepostaví do zákrytu.“

Teréňák popojel k Toyotě a všichni tři vystoupili. Ten nejobjemnější přes postranní sajtnu několikrát štouchnul do pytle, ve kterém se rozpouštěl jejich kumpán. Něco řekl k těm dvěma a všichni se rozchechtali. Když vyšli před auto, do zákrytu se dostali dva stojící zleva. Vojta mrknutím a zhoupnutím hlavy doprava naznačil změnu plánu. Všechny tři postavy se skácely téměř naráz k zemi, jakoby je podsekl. Tlusťoch se snažil nadzvednout, ale další rána Vojty zafungovala jako záraz.  Poklepal mi na rameno a uznale se zatvářil. „Ani tihle nevypadají na Moskvany.

„Jsou to vůbec lidi?“

„Také zatoužili  po životu v luxusu. Nám nabídl Klaus možnost zbohatnout přes privatizaci, oni to zkouší nájemným zabíjením. Měl jsem být varovným příkladem, abys jim vydal, co máme na účtu. Tobě by jen pálili chodidla, uřízli koule, ale nezabili. Jako mrtvola bys jim v bance miliony nevyzvednul.“

„Rovnou bych jim je dal.“ Zhluboka jsem vzdychnul. „Nebylo nám za socialismu líp?“

„Změny patří k životu a převraty jsou opiem proletariátu. Ti, co z nich těží, pokaždé jen zneužijí debilní dav, který bláhově doufá ve zlepšení. Proto se v tomhle století s jásotem utrhli od Rakouska-Uherska, po protektorátu zvolili komunisty, v osmašedesátém toužili po socialismu s lidskou tváří a teď s nadšením oslavují hadrovku a nechápou, že jsou za užitečné blby. Když už nemůžeme patřit k opiové mafii, buďme aspoň dealeři.“

„Zatím jsme štvanci.“

„Tygři, co přemohli lovce. Tihle si studenou kremaci s sebou určitě nepřivezli a proto nezbývá, než je ponořit. Předpokládám, že to blatské jezírko, které mi připomíná letní Sibiř, je dost hluboké.“

Pobaveně si mě prohlédnul. „Nečum jak jeliman. Vezmi to z pohledu nekonečnosti vesmíru a pochopíš, že je to míň než lapálie. Vysoce organizovaná hmota se po našem zásahu jen přesunula do jednodušší dimenze. Po nějakém tisíciletí dostane v koloběhu hmoty zase šanci zmoudřet, až z nich vznikne rašelina, z ní zelenina a z té část těla nějakého sapiense.

„Když jsem utopení navrhnul, tak jsi to zavrhnul.“

„Kdo si je vědom překážek, dokáže se jim vyhnout. Co má dutinu, z toho uděláme fašírku a nevyplavou.“

Následoval podrobný popis s názornou ukázkou, který jsem už neposlouchal ani nesledoval. Když byla řezničina hotová, Vojta na korbě toyoty poodsunul pytel se ztrácející se siluetou těla a zacouval ke třem vyrušeným mrtvolám.

 Po návratu od blatského jezírka, Vojta zastavil toyotu u auta, se kterým přijeli tři šikmoocí. „Jejich auta nejsou z půjčovny a tak už si tady nebo v Polsku opravdu stihli zřídit centrálu. Intermezzo bude tím pádem kratší, než jsem doufal.“ Vzápětí mě chytil za rameno. „Slyšíš? Jedou sem další.“

Z kabiny přinesl odstřelovačky a jednu podal mně. Na louku před lesem vyjela škodovka Kubíka a Vojta založil kulovnici do ramene.

Chytil jsem ho za loket: „Vždyť je to Jindra“. Vrazil mi do břicha konec pažby a pak si ji znovu opřel o rameno. V pádu nazad jsem ze sebe vypravil jen zoufalé néééé.   

Ucítil jsem chladnou ruku na čele a nad sebou spatřil ustaraný obličej manželky. „Muselo se ti zdát něco strašného.“

Přikývnul jsem.  „Vyprávět ti to, měla bys mě za blázna.“

„To tě mám i tak.“

„Neslyšelas rány od lesa?“

Ukázala na hlasitě puštěnou televizi a pokrčila rameny. „Pes se asi před čtvrthodinou rozštěkal, jak to dělá, když slyší střelbu.“

„Jestli Vojta něco střelil, měl bych pro to dojet a pověsit to u hospodáře do lednice.“

Manželka se klepla prstem do čela, udělala pár kroků ke kredenci a podala mi dvě stovky. „Byl tu pan Kubík a tohle má být tvůj honorář za nějaký nápad. Pro cizí se snažíš, ale na prasklé těsnění pod dřezem si nevzpomeneš. „

Jindra mě na lavičce pod blatsky zdobeným štítem přivítal s teatrálně rozevřenou náručí. „Funguje to a ta tvoje exka...“několikrát zamlaskal“ prostě paráda na druhou.“ Následovala pauza, při které zkontroloval, zda jsou okna do ložnice zavřená. „Nechápu, jak jsi takovou kočku mohl pustit k vodě.“

„Nedávno jsi mě před ní varoval.“

„Pacient byl zdravý jak plzeňský pivo a tak jsem mu to po krátké, ale působivé exhibici zištně prozradil. Na to se rozzářil a chtěl mi vnutit tisícovku. Protože máme, co se dá dělat, kapitalistickou konkurenci, na truc Moravcovi jsem šel u prvního zákazníka dolů o stovku. Z prvního honoráře jsem pro tebe oddělil půlku a o tu druhou jsem se s Danou rozdělil.“

„To nebylo ani za mák tržní.“

Kubík na mne nechápavě pohlédl. „Měl jsem mu říct, že je nemocný a předstírat léčení, jako to dělá Moravec?“

„Měl jsi sebrat to kilo a tvářit se, že je to málo. V očích zoufalých marodů bys nebyl dvakrát dražší, ale dvakrát lepší. Až se tohle Moravec dozví, bude se muset přizpůsobit. Ty potom slevíš na tři. On pak na dvě a budou z vás filantropové. Také nezapomeň, že se musíš dělit.“

Jindra na mě polekaně kouknul. „Myslím s Danou. Sám nechci ani tohle.“Bankovky jsem položil vedle sebe na lavičku.

Otočil jsem se k odchodu a do zad mě doslova udeřilo „Venca umřel. Z vyškrabané prostaty se uvolnil kousek sraženiny a došlo k plicní embolii.“

Opřel jsem se ramenem o futro a cítil, jak poklesávám v kolenou. Jindra mi jednou rukou pomohl udržet rovnováhu a druhou mi do kapsy strčil stokorunu.

„Dej ji Daně. Že to s ním špatně skončí, vím od naší návštěvy v nemocnici. Tohle moudro dědy Herzů jsem u něj našel na stole. To dej zase Frantovi, ať to založí do kroniky. Máš to přece při cestě.“ 

„Víš kam mám namířeno?“

„Jedeš za Vojtou na Velkou stranu, abys mu pomohl s úlovkem.“

„Nerozšíříš živnost o jasnovidectví?“

„Vojtu jsem viděl zalézat do kukuřice a nesl dlouhé pouzdro, ve kterém měl asi kulovnici. Potom padlo několik ran a tak bych si vzal i rýč, protože mohl střílet po lišce.“

Podal mi tvrdé desky mezi kterými byla čtvrtka popsaného papíru s nadpisem Moje desatero. Prvorepublikovým krasopisem pod ním bylo napsáno: 1 Zasloužíte si jen to, co máte. 2. Pomocnou ruku najdete na konci svého ramene. 3. Změny jsou většinou k horšímu. 4. Nemluvte zle o mrtvých, vrátí vám to  5. Než řízek na dluh, raději kaši z otrub. 6. Učte se od zvěře. 7. Nepouštějte si nikoho příliš k tělu a do vlasti cizince.  8. Dívejte se na hvězdy a hledejte tam odpovědi na nejsložitější otázky.  9. Poslouchejte svůj vnitřní hlas, kterým k vám promlouvá váš Anděl. 10. Nebojte se smrti. Končí s ní jen kapitola, než však román.

Když jsem vešel do čerstvě vybílené kuchyně, Dana klečela na polštáři před pecí a smetáčkem vymetala popel. Minisukně ji vyjela kamsi ke kostrči a do štěrbiny zařízlé kalhotky měly podobnou růžovou krajku, jako u Peřinové tehdy po honě. Zakašlal jsem a teatrální reakce mi potvrdila, že to na mě jen hraje. Marně se pokusila popotáhnout minisukni dál od oblých půlek, nakonec ji jen dlaní ometla a pak uhladila. 

Mlčky jsem ji podal stokorunu.

Rozesmála se. „Za víc nestojím?“

„Na Kubíka jsi udělala velký dojem. Podíl na léčení jsem odmítnul a on se s tebou znovu dělí.“

„Na tebe už dojem nedělám?“

„Kdy ses rozvedla?“

„Půl roku tomu nazad a jak to mám se sexem? Abych z něj nevypadla, koupila jsem si bobíka.“

Rozhlédl jsem se po kuchyni a otevřenými dveřmi nakouknul i do ložnice.

„Tak říkám robertkovi.“ Pousmála se, vstala a ze zásuvky jídelního stolu vytáhla nástroj, průměrem připomínající váleček na nudle. „Vidíš to poprvé?“

„Dřív jen v reklamách.“ Přejela si s ním po klíně. „Se mnou se i poučíš. Teď předvedu i názornou ukázku.“

„Lepší jak lízaný mariáš?“

Chvilku na mě nechápavě koukala a pak se rozesmála. „Kolik je to už let?“

„Hodně“.

Zrychlila pohyb zápěstím a koukla mi do klína. „Když se kvůli manželce bojíš, udělej se sám také.“

„Jako jsem to dělával po našich rande?“

„Ty ses potom vyhonil?“ Zkoumavě koukla nejdřív na mě a potom na opatlaný nástroj, který mezitím vytáhla.

„Co mi zbývalo?“

„Měla jsem strach z tvé nešikovnosti.“

Místo námitky jsem kouknul na hodinky.

„Musíš domů? Tam si ulevíš. Válcovat budeš tu svojí, ale myslet budeš při tom na mě. Třeba na tohle.“ Do prstů vzala okraje, do široka ji otevřela a hlasitě se rozesmála.

„Pokud hned nevypadnu, neuvěří, že k ničemu nedošlo.“

„ Sleduje tě?“

„Má o mně přehled.“

„S tvou pověstí se ji ani nedivím. Udělejme to rychle a ve vší slušnosti.“

„To jde?“

Obřadnou úklonou mi předvedla, že i nahoře je pořád co obdivovat a nasadila provinilý výraz. „Musím se ti přiznat ke lži.“ 

„Jede Frau lügt.“

„Pořád blbneš s němčinou?“

„Pořád lžeš?“

„Děti jsem mít nemohla. Než jsme se rozešli, musela jsem na vejškrab.“

„Narazila sis dalšího nešikovnýho?“

Zavrtěla hlavou a pobaveně si vychutnávala můj napjatý výraz a pak kývla. „Gynekolog byl stejný nešika jako ty.“

„Nejmenuješ se Marie a na zázraky nevěřím.“"

„Doktor potvrdil, že stačí jen přiložení.“

„Tomu mám věřit? Proč jsi mi to tenkrát neřekla?“

„Měla jsem ti před odchodem na vojnu říct, jsem v tom a koukej si mě vzít?“

Neomaleným pousmáním mi připomněla Vojtu a vlnitými pohyby hada z ráje. Na to, jak těsně ji koženková minisukně svírala slovanskou pánev, sklouzla až nečekaně snadno. „Doufám, že se tím nebudeš chlubit po vsi. Zhýralci, o kterém si celá ves šušká, že šuká manželku nejlepšího kamaráda, by to bylo podobné.“      

„Když na tobě Kubík neuplatnil talent od Marťanů, tak tě aspoň obdaroval drby?“

Zavrtěla hlavou a lehla si na gauč v koutu kuchyně. „Snad z vděčnosti, že jim budu pomáhat k výdělku mě jeho manželka před tebou varovala. Prý jsi strašnej kanec, ale taky děsně bohatej.“

Široce rozevřenýma očima na mě koukala jak o Velkém pátku do náhle otevřené skály s pokladem.

Sklonil jsem zrak k příklopci. „Není na to ještě malej?“

Zasmála se, dlaněmi pomalu přejela po hrudníku, pak přes mírně vydutý podbřišek do klína a pode mnou se místo jeskyně s pokladem do široka otevřel vypouklý klín.“Carpe diem a mlčíme jak hrob.“

Bylo to tak podobné zážitku s Peřinovou, že jsem kouknul na zeď, jestli tam nevisí obraz s andělíčkem. „Nemusíš mluvit. Postačí ty vaše vítězoslavné pohledy, kterými to dáváte parohatým manželkám najevo.“

„Koukám, že se z tebe v tomhle naturálním prostředí stal pěkný kanec. Vzít si tě, to bych si asi užila.“ Vzpomněl jsem si na radu dědy ohledně vnitřního hlasu a s očima pozvednutýma ke stropu marně čekal na nápovědu. Jako jiní prchají před depresemi, stresem, úzkostí či neřešitelnou situací do náruče drog, sám jsem se před tíživou realitou vrhnul aspoň na chvíli do objetí bezstarostné minulosti. 

S kalhoty jsem na sebe opět natáhnul špinavou šeď neurvalé současnosti, kterou jsme si za socialismu, představovali v pastelových barvách. Dana, která na rozdíl ode mne vypadala nadmíru spokojeně, mi připomněla  slova mého bývalého šéfa, že všechny ženy po třicítce jsou zříceniny, jen různě opadané. 

„Opravdu jsi tak bohatý?“

„Bohatý je ten, komu stačí co má a nechce mít víc.“

„Ten statek jsi pořídil za svobodna, nebo už ženatý?“ Zkoumavě si mě prohlížela. A co ta firma v Soběslavi? Vyplatí se?“

„Pamatuji si tě jinou,“

Ty jsi také vypadal jinak.“ Významně mi kouknula na pupek a na řídnoucí a šedivějící vlasy. “Jako strašně neschopný.“

Nechtělo se mi rozebírat, jak jsem před vojnou vypadal, protože bych ji musel dát za pravdu. Sebral jsem desky s dědovým desaterem a z vrozené slušnosti jsem poslal směrem ke gauči vzdušný polibek.

Odpověděla ještě větším roztažením stehen a podobně se zachoval i její úsměv. „Sex, sex, sex. Všechno se dnes točí kolem sexu a při tom při něm i ti nejbohatší muži vypadají stejně směšně jako nejchudší.“

Pokrčil jsem rameny a otočil se ke dveřím. „Nezajímá tě, co jsem se ještě dozvěděla?“

„Když jsem se sem nastěhoval, tak jsem rok dělal doslova psí kusy, než mě místní mezi sebe přijali. Upsal se k hasičům, dal na myslivost, dokonce jsem předstíral, že v JZD kradu. Ty jsi tu pár dní a už ti vypravují drby?“

„Pochybuji, že tohle bude drb a zrovna tebe by to zajímat mělo.“

„Tak to vybal.“

„Co za to?“ Prsty prohrábla ochlupení a nasadila rozpustilý výraz. „V tomhle ses vůbec nezměnil. Výčitky svědomí z tebe doslova kapou.“

„Za to ty jsi v tomhle naprosto jiná.“

Zavrtěla hlavou. „Jen vůči tvým vzpomínkám. Maloval sis mě moc na růžovo.“ Několikrát si zatleskala koleny a pak nohy vrátila do vyzývavé polohy.

„Měl jsem tě vidět černou?“

„Jako každou jinou. Ta tvoje není výjimkou. Víš, že tě podvádí s tvým nejlepším kamarádem, kterému jsi udělal levobočka?“ Chvíli si mě prohlížela. „Co je tohle za hříšnou ves?“

„ Mezi zdejší drbny parádně zapadneš.“ Vyplázla jazyk a otočila se na břicho. Při pohledu na její plný zadek jsem si uvědomil, že to je jediné místo, které neopadává a že dvakrát nebude o moc větší hřích jak jednou.