Trpká zkušenost s okresní nemocnicí

Středeční ráno nás probudil telefon. Volala devadesátiletá matka manželky, žijící sama ve vesnici pár kilometrů od našeho bydliště. Bolí mne celé tělo a špatně chodím. Podle zadrhávané řeči ji dělalo potíž i mluvení.

Vzpomněl jsem na zásadu, že při podezření na mozkovou příhodu je každá minuta dobrá a okamžitě se volala záchranka. Její osádka se při převzetí pacientky rovněž klonila k názoru, že půjde o slabou mozkovou příhodu. Sluší se poznamenat, že tchyně byla, i přes zmíněný pokročilý věk, do té doby čilá nejen tělesně, ale i duševně. 

Protože jsou v nemocnici kvůli chřipkové epidemii návštěvy zakázány, pár hodin na to jsme tam telefonovali. Zjistili jsme k velkému údivu, že ji neumístili na neurologii, ale na kardiologii. S podobnými pocity jsme si i vyslechli slova ošetřujícího lékaře. "Pacientka byla jen silně podchlazená, na teploměru začínajícím na pětatřiceti nebyla měřitelná hodnota. Jen co se trochu ohřála, dochází u ní ke zlepšení. Zítra je velká vizita a v pátek bychom ji mohli propustit domů."

Jak se mohla ve vytápěné místnosti a v posteli pod péřovou duchnou podchladit, napadlo hned manželku. Zpráva však byla natolik potěšující, že na veškeré pochybnosti rychle zapomněla. Ve čtvrtek nám z nemocnice sdělili, že pacientka je nepohyblivá a má zavedenou cévku na odvod moče. Den nato ji nechali převézt na neurologii a po vyšetření na CT se rozhodli ji přemístit na "rozchození" do LDN. Zároveň však lékař sdělil, že je rozpohybování téměř vyloučeno.

LDN jsem měl příležitost poznat, když tam, po zhojení zlomeniny stehenního krčku, ze stejného důvodu umístili mou, tehdy pětaosmdesátiletou matku. Mohla se po chodbě procházet jen s doprovodem a protože byl personál "zaneprázdněn", jezdili jsme za ní dennodenně sami, abychom se s ní prošli po chodbě tam a zpátky. Na víc ji síly nestačily.

Při večerním telefonickém rozhovoru s matkou manželka zjistila, že je nejen nepohyblivá, ale i mimo realitu. Je zřejmé, že to středeční ráno šlo skutečně o problém mozku a podchlazení byl jen podružný jev, notabene pro mozek příznivý. Bohužel lékař na příjmu diagnózu špatně odhadnul a místo odpovídající léčby na neuro, ji na kardio naměřili nízkou teplotu a začali se zahříváním. Jak je obvyklé u neléčených mozkových příhod, situace se postupně horšila.

Jsem si vědom toho, že každý, kdo se ve zdraví a čilosti dožije devadesátky, může hovořit o neskonalé přízni osudu. Připustit se i dá, že nasazená léčba, obvyklá u mozkové příhody, by u tak starého člověka nemusela zabrat.

Dalo by se tak uvažovat, kdyby lékaři v nemocnici udělali správnou diagnózu a pak pro vyléčení udělali vše, co dnešní medicína umí.

Od nepaměti platí, že mýliti se je lidské a odpouštět je božské. Pokud se však splete lékař, platí se za jeho omyl cena nelidská.