To není útěk před válkou

 To si jen chce lumpenproletariát rozvojových zemí uzobnout z blahobytu vyspělého světa. Už kdysi šlechta pochopila, že nevolníkům, z jejichž bídy bohatla, musí vedle skývy chleba dopřát i kus flákoty a životních radostí.

Jinak čelila lokálním selským bouřím. O pár století později fabrikantům hrozily už celostátní a později i kontinentální revoluce. Elity si rychle uvědomily sílu davu a časem pochopily i nesmyslnost represí. Nasadily si masku vlídnosti a místo biče do ruky vzaly cukřenku.

Dělný lid si tak místo "záchovných dávek" vybojoval mzdu, která umožnila nejen zaplatit všechny nezbytné životní výdaje, ale při rozumném hospodaření i nákup zbytečností. Politici, ve snaze zklidnit i ty nejbídnější, vyčlenili ze státního rozpočtu miliardy na sociální výdaje, kterými drží v klidu i geneticky nezaměstnatelné.

Díky komunikačním technologiím se ze světa stala jedna velká vesnice, ve které si národy koukají do talíře. Stejně jako kdysi dráždil mizerně placené robotníky blahobytný život na nedalekých zámcích a později nádeníky přepych v palácích a honosných vilách, tak dnes provokuje obyvatele chudých afrických a asijských zemí bohatství USA či Evropy, které vidí ve filmech nebo na internetu. Jako kdysi chudí rolníci či dělníci, i oni touží z blahobytu druhých utrhnout něco pro sebe.

Stejně jako kdysi šlechtě i dnešní elitě nezbývá než respektovat sílu, kterou představuje bída světa. Represe, žiletkové zátarasy ani ploty problém nevyřeší, byť by byly pod elektrickým proudem. Dnešní svět, propojený obchodem a turistikou, nelze neprodyšně rozdělit na ostrovy blahobytu obklopené mořem bídy.

Je vyloučené, aby si lidé v USA, či v Evropě dlouhodobě užívali blahobytu a o pár set kilometrů dál by lidé, byť částečně vlastní vinou, umírali hlady, žízní, nebo v nesmyslných válkách. Rozpoutaných jen proto, aby bohatší byli ještě majetnější a bídní ještě chudší.

Blahobytnému světu nezbývá, než vzít bídu světa na zřetel a svými nemalými prostředky pomáhat chudým zemím Afriky a Asie nouzi řešit. Chybou by bylo zvyknout je na almužny a vychovat z nich žebráky s věčně nataženou rukou. Stačí, když se jim bude za zemědělské produkty či spotřební zboží platit jen o málo nižší ceny, než za jaké by se vypěstovaly či vyrobily v Evropě. Nedovolit, aby na jejich územích nadnárodní koncerny za pár šupů vyčerpávaly nerostné bohatství.

K chudým zemím je třeba se chovat jako k sobě rovným. Pokud se Afričanům či Asijcům bude doma dařit, nebudou mít potřebu courat za lepším a Evropě nebude hrozit rozvrat a pád.