Jako vše, co je poprvé, ani první zasunutí se zapomenout nedá. V prstech svírám to nejcennější, co mám a duši mi svírá obava, abych akt, připomínající zázrak, nezpackal. Pokyn, že smím je udělen milým úsměvem a laskavým kývnutím.
Od té chvíle uplynulo mnoho let a přesto mi je, jako bych prvně zasunul včera. Do smrti mi to zůstane vytesané do paměti, jako všechno, co se událo poprvé. Stejně živě vzpomínám na nejistý krok plný bázně, kterým jsem prvně vešel do školní brány v českobudějovické Štítné ulici. Na bázlivý odraz ode dna a první nesmělá tempa "čubičky" v rudolfovském rybníku Mrhal pod tátovou rozevřenou náručí. Na první polibek, ke kterému jsem se tak dlouho chystal, až si ho má první láska na soběslavském mostě k Pilátu musela sama vzít. Na potítko ve třídě průmyslovky na táborském "mareďáku", kde jsem z taháku opisoval odpověď na maturitní otázku. Na první den na vojně, začínající ostříháním, při kterém mne hezká podbořanská holička s neustálými omluvami připravila o zvlněné háro padající až na ramena, na kterém jsem si tolik zakládal.
Přestože jsem zasouval často a po léta, nikdy mi nezevšednělo. Snad i proto, jak často se střídala místa zasouvání, vzhled i poloha otvoru. Nejčastěji jsem zasouval zepředu, občas i zezadu a vzácně i shora. A teď nastal čas říct zasouvání "Sbohem a šáteček".
Čekal jsem, že i to moje, stejně jako se stalo mnohým kolem, jednou přestane fungovat a přesto jsem nemile zaskočen. S politováním beru na vědomí, že už nebudu moci sledovat, jak to nejcennější co mám, mizí v protáhlém otvoru, aby se po chvíli vysunulo o něco prázdnější než dřív. Místo laskavého úsměvu a mnohoslibného kývnutí k zasunutí mi bude teď jen jednoznačně sděleno něco ve smyslu "račte přiložit", jak včera pronesla v českobudějovickém Makru pohledná paní pokladní, když krátce před tím spatřila na mojí nové kreditce čtyři rozšiřující se bílé obloučky.
