Našim předkům vepři nesmrděli

Lety. Vděčné téma, hýčkané politiky i novináři. Nepomohlo, že se na místě nejdříve pracovního, později sběrného tábora postavil za desítky milionů památník. Nezabírají ani argumenty, že vepřín stojí stranou. Prý smrdí.

Kolik potomků přijde na místo tábora , aby upřímně uctilo památku příbuzných, zemřelých většinou na infekční choroby? Více než sedmdesát let po jeho zrušení jich určitě moc nebude. Praprarodičům se už nechodí ani k nedalekému hrobu, natož aby někdo cestoval desítky kilometrů.

U jinak dost osiřelého památníku se pouze párkrát za rok schází skupinka politiků, romských aktivistů a nezbytných novinářů, hodlajících z pietních akcí vytřískat patřičné zásluhy a ti by snad, vzdáleností hodně zředěný zápach, během pár minut přežít mohli. 

Tento "puch" už od nepaměti doprovází lidstvo a vsadil bych se, že nikomu z našich předků nesmrděl. Vždyť práce na polích a péče o domácí zvířectvo byla základní náplní lidského života, než se někteří dali na řemesla. Zvířata mívala svoje jména a lidé jim byli vděční za mléko, vajíčka a po zabití i za maso a v zimě i za trochu tepla, kterým jim pomohli se ve společné cimřičce zahřát. 

Romové sice prasata nechovali, ale ve svých kočovných vozech mívali zapřažené koně a jestli něco opravdu uměli, tak se o ně s patřičnou péčí všestranně postarat. Nevěřím proto, že by jim kobylince smrděly.

Politikům v Letech vadí, že ze stovky metrů vzdáleného vepřína vítr na místo památníku občas donese už hodně zředěný závan. Měli by si uvědomit, že věty pronášené před památníkem a slibující stovky milionů na zboření vepřína, páchnou mnohem hůř a to přetvářkou, neupřímností a falší.