"Lidové písně" z doby totality

Z úst lidu postupně mizel nejryzejší projev jeho národního zdraví a života - lidová píseň. Hmotná i duchovní nadvláda kapitalismu dusila každý projev národní svébytnosti a poklonkovala západní civilizaci. Májový vítr 1945 smetl

všechnu dusivou plíseň minulosti a lid si volně vydýchnul. Na rtech se mu znovu začala objevovat národní píseň. Mládež se přestala stydět zazpívat si pěkně po našem. Přestávala ctít buržoasní módy. Téměř nepozorovaně, jako vše nové, začaly vyrážet tu a tam, až dnes stojíme před překvapujícím množstvím vzniklých nových písní. Ani nevíš a najednou se přistihneš, že si ji zpíváš, že je to píseň i tvá, jakoby vlastní. Byla to Anežka Gorlová, prostá družstevnice, členka JZD v Boršicích u Blatnice. Její život býval kdysi neradostný. Dvanáct jich žilo v chudé chalupě. Pracovala od slunka do slunka a přece měla ze všech děvčat tu nejškaredší fěrtušku. Osvobození ji přišlo z rukou Stalinových a Gottwaldových. Oči ji otevřela jedna svazácká muzika. Tehdy si řekla: "co kdyby tito prostí lidé řekli něco po svém" a složila první píseň.

Perex a začátek blogu je opsán z doslovu knížky, kterou jsem objevil na půdě jednoho venkovského stavení. Publikace má titul "Ej nota, notečka - nové lidové písně". Vydalo SNKL v roce 1954 a jsou v ní doslova "skvosty" lidové tvořivosti. Pár jich opíšu.

"Dycky já sa pýtám, tebe srca svého, co srdenko, co je ti?

 A ono mně praví, že sa mně do světa, do širého rozletí.

Přes hory vysoké, doliny široké až do města velkého-

a že tam všem poví, co u nás v dědině, co je u nás nového.

Že sa dobře žije,každý prácu najde v celej našéj dědině.

Za to vám děkujeme, soudruhu Gottwalde, aj vám, velký Staline.

oo--oo--oo--oo--oo

Připijme vínečko červený na naší svatbě družstevní,

na zdraví Helenky, na zdraví Jeníka, připijme vínečko z Mělníka.

Připijme na všechna přání, na mír a budování, na zdraví našeho

všem nám tak drahého soudruha Zápotockého.

oo--oo--oo--oo--oo

Přilétla k nám holubička bílá, přinesla k nám pozdrav od Stalina hou hahou pozdrav od Stalina.

Přinesla k nám pěkné pozdravení, že bude mír, vojny třeba není, hou ha hou, vojny třeba není.

oo--oo--oo--oo--oo

Dostali jsme čerstvou zprávu zrovna v tutyj hodině,

že přes dvacet novyjch vobcí je v družstevní rodině.

Všecko se změnilo, štěstí sem vkročilo, lepší je bydlení,

pěknější šacení, bídy už tu není.

A podobných lidovek je v knížce na sedmdesát a na poslední straně je seznam dalších třiceti podobných knížek pod názvy SSSR zpívá, Písně budovatelů socialismu, Hornické písně, Pionýrův rok..... U poloviny z nich je místo ceny poznámka rozebráno.

Od Vítězného února tehdy uplynulo osm let. Z mnoha lidí ještě nevyprchalo nadšení z vysněné změny společenského řádu. Potřebovali ještě 14 let, aby jim secvaklo, o co v podstatě šlo a poprvé zkusili pořádky změnit. V srpnu 1968 ještě jejich pokus udupaly pásy sovětských tanků. Za dvacet jedna let to zkusili znova a po úspěchu opět zavládlo nadšení v českomoravské kotlině. Dnes od Vítězného listopadu uplynulo 28 let. Dostatečně dlouhá doba, aby byly iluze i tentokrát vystřídány rozčarováním. Krajem znovu táhne chmurná nálada a mnozí dokonce touží po zašlých časech socialismu.

Doufám, že jim těch pár vybraných rádoby lidových "šlágrů" připomene ošidnost lidské paměti. Návrat těchto "optimistických" socialistických lidovek si může přát snad jen šílenec.