Každá imigrace je zároveň emigrace

Co jedněm prospěje, druhým většinou škodí. Německo očekává, že imigranti ekonomice pomohou. Ty samé, co by emigranty, bude rodná vlast postrádat. Během války, coby vojáky. Po odeznění konfliktu, jako pracovní sílu.

 Německou vládu vyděsil nepatrný pokles počtu obyvatel v řádu procenta a hned začala do země lákat imigranty. Bohatá země snadno nabídne podmínky, o kterých se jinde lidem nezdá, aby na jejich práci mnohem víc vydělala. Co bezohledná imigrační politika způsobí v rodných zemích přistěhovalců, to Německo nezajímalo nikdy.

Stejně jako německé nemocnice netrápí osud zdravotnictví ve východoevropských zemích, odkud lanaří lékaře a sestřičky, tak německou vládu nezajímá osud Sýrie, jejíž válečné utečence vyprovokovalo pro "záchranu" Německa k imigraci. 

Každá válka, i ta syrská, jednou pomine. Ještě před pěti lety prosperující zemi způsobí bezpochyby nemalé hmotné škody. Samotné poválečné Německo však je nejlepším příkladem, že ty se dají v průběhu desetiletí napravit. 

Škody způsobené úbytkem obyvatel jsou však mnohem vážnější a trvalejší nežli hmotné. Ze země, která za nemalé náklady poskytla vzdělání, zpravidla emigruje duševní výkvět národa a na bojištích padají ti nejstatečnější. Z hlediska genetiky se proto jedná o škody nenapravitelné a nevratné. Německu se podařilo sedm milionů padlých ve 2. světové nahradit téměř tím samým počtem "vyhnanců" z Československa a Polska. Sýrie tuhle možnost mít nebude.

Do Německa nalákaní Syřané se po odeznění války jen sotva budou chtít vrátit z blahobytu do trosek. Zejména, když jim při tažení za štěstím "nevoní" ani země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající.