Větu v angličtině pronesla ředitelka ruské antidopingové agentury Anna Anceliovičová pro The New York Times. Ač vytržená z kontextu, včera zvedla tsunami titulků ve stylu "Rusko uznalo svou vinu v dopingové aféře".
Novináři rádi využijí každé šance, jak upoutat čtenáře a zvýšit náklad výtisků svého plátku. Co na tom, že hned vzápětí bylo popřeno, že by institucí byl myšlen stát. Otázkou zůstává, jak byla ta věta myšlena, i když o spiknutí nepochybně půjde.
Pokud se k problematice dopingu vyjádří ředitelka antidopingové agentury, mohou mít její slova stejnou váhu, jako když se k rasismu v Čechách vyjádří šéf Romea, nebo k masové imigraci prezident neziskovky "Otevřená náruč".
Doping je bezesporu svinstvo. Svinstvem je však i protiruská, politicky motivovaná antidopingová kampaň. Zakázané podpůrné prostředky jsou rozšířené po celém světě. Nejen v Rusku se najdou sportovci, riskující v touze po vítězství své zdraví. Proto jsou také aktéři významných turnajů na doping testováni a provinilci přísně trestáni. Nikdy však příslušné sportovní svazy, či nevinní kolegové.
Z postů nejvyšších zní už pár let hesla ve stylu: "Neházejte muslimy do jednoho pytle. V Evropě jich jsou miliony a vraždí jich jen pár".
I když se dá tušit, že potenciálních či budoucích vrahů může být mezi muslimy dost, k potrestání se dá přistoupit až po činu.
Stejně je třeba postupovat i u ruského sportu. Trestat viníky a ne kolektivy.
